Farmer girl

Dead day six: Friday

Dnes jsem se probouzela s tím, že tohle je moje normální poslední ráno. Udělala jsem vše potřebné a vyrazila jsem do školy. Ve škole nebylo nic neobvyklého kromě zkoušení, že kterého jsem stejně měla za jedna. Po škole jsem měla opět sezení s Partickem. Chtěl tam jít se mnou, aby se přesvědčil, že se tam nebudu mít zle. No evidentně si mě docela dost oblíbil. No nic.. Domů jsem přišla okolo 15:45. Hned jsem vytáhla zpod postele zaprášené sportovní tašky. Nepoužívali jsme je od doby matčiny smrti. Každé prázdniny jsme cestovali celá rodina po Norsku. Byly to nádherné chvíle. Při těchto vzpomínkách mi steklo pár slz po lících. Do jedné z nich jsem naházela těch pár věcí co mám. Zbývající třičtvrtě hodiny jsem strávila u zvířat. Připravila jsem na pár dní nějaké ty prášky pro koně a tak a pak jsem nasedlala mojí kobylku a jela jsem si užít ty poslední momenty volnosti, které jsem měla. Vítr mi čechral vlasy a já jsem si zase vyčistila hlavu. To vědomí, že u dnes ztratím svojí volnost a domov. Bylo to strašné, ale chci být silná. Prozatím jsem se s touto myšlenou smířila. Jen prozatí...
    Stojím před dveřmi děcáku, na pravé straně ode mě stojí Ari a na levé straně stojí můj taťka. Zazonila jsem na zvonek, běhěm chvilky vylezla ze dveří taková širší paní s umělým úsměvem na tváři. Už od začátku mi nebyla sympatická. „ Dobrý den, ty musíš být Unni, že?" Ten hlas byl tak falešný až to nebylo hezké. „ Ano." Usmála jsem se na ni na oplátku. „ Vy jste určitě pan Gundersen, já jsem Pernille Tofte. Dobrý den pane Harris."Můj táta ihned odpověděl: „ Ano, to jsem." Nechápala jsem jak se na tu falešnou bábu mohl tak upřímně usmívat. Zato Patrickova odpověď mě překvapila: „ Dobrý den, paní Tofte.  No dobře tak ne ta odpověď, ale ten tón hlasu jakým promluvil. Nikdy jsem Ariho neslyšela mluvit tak trpce, p ostře až trochu ironicky. Bylo dost zřetelné, že se ti dva dost nenávidí. Táta si toho nevšiml, což bylo dost divné, obyčejně si všímal všeho co lidi řeknou. Budova byla dost stará. Oprískaná omítka, obstarožní dveře i zámek na nich a okna. No prostě ta budova sama o sobě naháněla hrůzu. „ Tak pojď Unni ukážu ti tvůj pokoj a celý dům." Nuceně jsem se usmála a vydala se za ní do domu hrůzy. Vevnitř to vypadalo přesně tak jak jsem si to očekávala. Po pravé straně vchod do společenské místnosti, po levé schody do dalšího patra. „ Asi tě zavedu do tvého pokoje, aby se pan Harris nemusel tahat s tou tvojí taškou." Opět odhalila své zuby jako hvězdičky a začala vycházet schody. Bylo utrpení jít hned za ní. Pohybovala se jako vorvaň co má nemocná střeva. Byl to fakt otřesný zážitek a bohužel patřil mezi ty první. V prvním patře byla jedna chodba a samé dveře. Já jsem měla pokoj č. 139. Na pokoji se mnou byla ještě jedna holčina. Sice byla ještě objemnější než ta paní Tofte, ale narozdíl od ní měla ta holka svědomí a srdce. Pak mi ten vorvaň ukázal i zbytek toho baráku smrti. Táta odešel hned jak podepsal všechny ty papíry. Patrick tam ještě chvíli zůstal kvůli mně. Byla jsem za to fakt ráda. Sice se ta bába netvářila moc příjemně, když ji to pouze Ari oznámil. Celou dobu jsme byli na pokoji jen já, Patrick a ona. Řekla nám, že se jmenuje Laila Ødegaard, a že její rodiče zabil nájemný vrah přímo před jejíma očima. Patrick jí psychicky podpořil, byl tam s námi až do sedmi hodin večer. Pak se rozloučil a odešel. S Lailou jsme si povídaly ještě hodně dlouho do noci. Byla to hodně milá dívka. Oba byla asi to jediné pozitivní na nebo v celé téhle budově.