TRANSFORMERS: Temnota z hlubin

Kapitola VI. - Mnohočetné rány

Na Cybertronu nastalo poledne.
Hadean byl nejvýše na obloze a svými paprsky spaloval vyprahlou pustinu na rovníku - Moře Rzi - nehostinnou pláň, pokrytou rezavě rudým pískem. Jediné místo, kde se nenachází téměř žádný život.
Vysoké teploty, písečné bouře, vítr a primitivní organizmy adaptované na prostředí, zajišťovaly, že nezkušený Cybertroňan neměl žádnou šanci zde přežít.
Mnoho životů padlo za oběť  živlům a nástrahám.
Všichni se této části planety vyhýbali.
I přes veškerá nebezpečí dnes  pustina hostila jednoho Cybertroňana.
.
.
.
.

Vyprahlou pouští projížděl osamocený, černo-červený sportovní vůz, zanechávající za sebou dvě hluboké brázdy v písku.
Auto míjelo vysoké, větrem ošlehané a zrezivělé kostry budov, starší než jakákoliv jiná stavba na Cybertronu. Pozůstatky civilizace, co obývala toto místo před mnoha a mnoha stelárními cykly.
Zastavilo ve stínu jedné z mrtvých budov a transformovalo se.
Během několika nanokliků se pod budovou krčila vysoká, hubená femme s křídly na zádech, vytvořenými z kapoty alt-módu, a s barevnými, drátovými vlasy na hlavě.
Na rameni jí zářil autobotí symbol.
Rozhlížela se po okolí tyrkysovými optikami, dokud nenašla to, co hledala. Stopy v písku.
Přistoupila k nejbližší a dřepla si k ní.
Ostrými, dlouhými digity se dotkla vyteklého energonu uvnitř. I přes veškerou snahu pouštního větru zakrýt je, byly tyto stopy zřetelné a čerstvé.
Podívala se směrem, kam vedly. Už je doháněla. Při této myšlence se zasmála a tím odhalila nezvykle dlouhé a ostré denty.

Z komunikátoru se ozval hlas jejího velitele, přerušovaný praskáním a šuměním.
Zřejmě se po ní sháněli, zmizela hned po misi, bez ohlášení nebo dovolení.
Ovšem teď neměla čas. Měla něco na práci. Byla na lovu.
Transformovala se zpět na auto a vyrazila.
I když je na straně Autobotů, proti Decepticonům vede vlastní, soukromou válku.
Za to, co jí provedli, musí zaplatit. Všichni.
Zrychlila, aby dohnala raněného nepřítele.

Po dlouhé cestě se na obzoru obzoru objevilo malé opuštěné město.
Blížila se k němu, když zaslechla střelbu.
Zrychlila, jak nejvíc to šlo a jakmile dosáhla prvního domu, proměnila se. Vběhla mezi budovy a spatřila svůj cíl, mohutného raněného insecticona, bojujícího s několika Autoboty. Ty vojáky neznala, ale nebyli na tom dobře.
Vyběhla k insecticonovi a zakřičela na něj: "KickBacku!"
Obří, brouku podobný robot se otočil na femme, zavrčel na ní a rozeběhl se.
Femme vyběhla proti němu, beze zbraně, jen se svými ostrými digity, vyhla se jeho prvnímu výpadu a sekla ho přes hrdlo.
KickBack zaúpěl, chytil se za rozervaný krk a ustoupil dva kroky zpět.
Jeho protivnice se chystala k druhému útoku, avšak jeden z Autobotů ji předběhl.
Vystřelil ze své těžké zbraně a zasáhl insecticonovo zranění, čímž KickBackovu hlavu úplně oddělil od těla.
Bezhlavé tělo dopadlo do písku a zvířilo kolem sebe prach.
Fembotka se podívala na řadového vojáka, co jí pomohl. Držel v ruce těžký dvouhlavňový blaster. Bylo na něm vidět že z ní má respekt, možná kvůli vzhledu a energonu na digitech i strach.
Už mu chtěla vytknout, co si to dovolil, když se ozval vyšší voják, zřejmě jejich velitel.
"Jak se jmenuješ vojáku?" zeptal se ji.
"Já... Jmenuji se Ferra... Ferra Vertix."
Velitel se otočil ke svému radistovi, mladému autobotímu pěšákovi s vysílačkou na zádech.
"Zavolej na velitelství pro most. Našli jsme ji."
.
.
.
.
.

Na velitelství autobotích ozbrojených sil bylo rušno.
Kromě všudypřítomných vojáků, se to po okolí hemžilo civilními zaměstnanci.
Všichni zabezpečovali budovy proti blížící se bouřce.
Černá mračna pohltila oblohu nad celou základnou, chystajíce se každou chvíli spustit dlouho očekávanou akci.

První kapky líně dopadaly na kovové stěny budov. Dělníci urychlovali práci, aby se mohli odebrat do bezpečí, než bouřka zesílí.

Déšt postupně zesiloval, velké kapky bubnovaly do střešních oken hlavní budovy a vzduch proťal první blesk.

Jeden z vysoce postavených velitelů, se safírovým lakem, mohutnými rameny a znakem elitní gardy na prsou, zvedl hlavu k modrobílému světlu, které na chvíli ozářilo místnost a skupinu uvnitř.
Chvíli ještě pozoroval padající vodu, osvětlovanou bílými venkovními lampami, a pak optikami přešel do středu místnosti.
U obří mapy bitevní linie stály dva nejvýše postavení Autoboti.
Oba byli vysocí.
Jeden z nich měl široká ramena, horní polovina těla byla červená, s autobotím symbolem na rameni a modrou helmou. Jeho hrudník tvořilo obdélníkové čelní sklo alt-módu.
Nohy měl tmavě modré a na každé z nich měl dva páry kol svého módu vozidla.
Nebyl to nikdo jiný než sám velký Optimus Prime, vůdce všech autobotů a držitel Matrixu vůdcovství.

Naproti němu, na druhé straně mapy stál čistě červený Autobot, tělesně dost podobný Optimovi. Byl ale starší než on, neměl tak výrazná ramena, a silné hrudní pláty brnění překrývaly dveře nákladního vozu s trojúhelníkovými okny. Uprostřed hrudi visel kovový kroužek, ze kterého vedlo ocelové lanko do jeho boku a jehož funkci nikdo neznal.
To byl Sentinel Prime, jeden z Optimových generálů a první Autobot, co dokázal analyzovat decepticoní technologie a sestrojit vesmírný most.

Jejich debata se již dávno proměnila v hádku. Vše to začalo nečekaným útokem Sentinelových jednotek na Kaon, Megatronovu pozemní pevnost, jež ale nebyl zas tak nečekaný, jednotka selhala a s neúspěchem se vrátili na základnu.

Nyní se ale řešila obrana pevnosti a města Fortres.
Sentinelovi se nelíbilo, že Optimus stáhl jeho důstojníka a nahradil ho svým expertem na strategii a obranu, Titem.

"Tvůj plukovník, velící ve Fortresu, vedl zbrklé útoky proti nepřátelům a tím připravil o život mnoho nevinných Autobotů. Jak jsi to mohl dopustit, bratře? Cožpak ti nezáleží na všech těch vojácích?" zeptal se Optimus Sentinela.

"Tohle je válka, Bratře!" zdůraznil poslední slovo. "A ve válce umírají vojáci. Nesmíš litovat přijatelné ztráty každého z nich. Někdy musíš něco obětovat kvůli vítězství!
Potřeby většiny vždy převládají nad potřebami menšiny." zakončil Sentinel svým oblíbeným mottem.

Hlasitý hrom přehlušil Optimovu odpověď.

Vůdce Autobotů se otočil a odešel, za ním pak postupně odcházeli všichni důstojníci.
.
.
.
.

Sentinel zůstal stát na místě a díval se, jak Optimus odchází.
Neměl ho rád, ale nikdy to nepřiznal.
Záviděl, že to byl právě on, kdo dostal Matrix.
To on měl být vůdce, ne tenhle úředníček. Vždyť ani není Primem.
On je synem nejstaršího Prima, Alpha Triona. To on měl dostat matrici a vést Autoboty k vítězství.
Jeho otec a on učili Oriona Paxe, oni mohou za to, čím je. Bez nich by nebyl tím, čím je. Bez něj by nebyl Optimus tak dobrý vůdce.
Divil se, proč Rada podporuje Optima a ignoruje jeho společnou minulost s Megatronem.
Pohrdal Radou i Optimem a dokonce i Primusovým rozhodnutím. Jediný pravý vůdce má být on.

Sentinel pomalu vyšel ven z budovy. Bouře byla v plném proudu. Silný déšt bičoval jeho plechy, voda mu v proudech stékala ze serv a chlad okolí pronikal skrz plechy až do nitra protoformy.

Skupinka vojáků schovaná před deštěm, krčící se ve strážní budce, pohlédla v úžasu malým okénkem na jednoho z Primů.

Sentinel Prime vzhlédl k nebesům, v mračnech se objevila trhlina a on spatřil oblohu, kterou protínaly dvě fialové komety.
"Jednou bude Matrix můj! A to za každou cenu! To slibuju!" pronesl polohlasem do šumění deště.

Takže já vás vítám u další pozdně večerní kapitoly, tentokrát navíc výjimečně přes týden.

Už to začíná být poněkud ostřejší :)

Každopádně jako vždy doufám, že se vám tato kratší kapitola líbila, pokud ano, budu rád pokud zanecháte hvězdičku, popřípadě komentář.
A nashle u další kapitoly.
Ahoj :)