TRANSFORMERS: Temnota z hlubin

Kapitola XII. - Zrezivělá místa

Po opuštěné ulici starého města se pohyboval starý zrezavělý mech.
Kýval sebou ze strany na stranu, ruce bezvládně svěšené a pohupující se podél těla,
proplétajíc nohu přes nohu.
Již dávno ztratil veškeré znaky Cybertroňana, nepamatoval si své jméno, ani frakci.
Jeho jediným pudem byl hlad, touha po čerstvém kovu a energonu.
Jedinou optikou, co mu zbyla v znetvořeném obličeji, sledoval okolí.
Cítil životadárnou blankytně modrou tekutinu, pulzující v ještě živých tvorech poblíž.

Nakonec nalezl, co hledal.
V dálce se nacházelo několik stanů a budov a mezi nima vlála modrá Autobotí vlajka.

Vydal vzrušený chroptivý zvuk.
Zrychlil chůzi, hnán jediným pudem, neustále znějícím v ozvěnách jeho prázdné mysli.

Daleko před ním se z tábora vynořily dvě postavy.
Jedna z nich, zeleno černá se zcela zřetelně vlajícím pláštěm kolem nohou, ukázala směrem k nemrtvému.
Druhý Bot, žluto červený s dlouhou puškou v servech, poklekl na jedno koleno.
Dlouhé úzké ústí hlavně se zvedlo a zamířilo na ZombieCona.
Pak z hlavně vyšlehl malý modrý záblesk.
Rezavý mech ještě udělal jeden krok, než ho střela dohnala, rozštípla mu hlavu a usmrtila ho.
Hromada neživého kovu se pak zhroutila k zemi.

Žlutočervený Autobot radostně vyskočil a zavěsil si pušku na rameno.
"Viděl jsi to, Crossi? Jedna rána. Dal jsem ho na jednu ránu."
"Viděl jsem, Hot Shote. Lepšíš se.
Ale pořád se máš co učit." odpověděl mu zelený, otáčejíc se k odchodu.
"Ach jo, CrossHairsi. Tobě se asi nezavděčím."

.
.
.
.
.

Dva odstřelovače z povzdálí sledovala femme, zahalena v kápi, zakrývajíc tělo a tvář. Ferra.
Její tyrkysové optiky těkaly po okolí.
Když kolem nikdo nebyl, přistoupila k místu, kde ještě před chvíli stál střelec, a pohlédla na dlouhou silnici.

Měla touhu rozeběhnout se a ujet pryč.
Zmizet odsud a od všeho, co tu prožila.
Tady ji to už nedrželo a bolest v jiskře jí to dokazovala.
Ne. Nemohla to tak jednoduše vzdát.
Otočila se a vykročila směrem k Velitelskému stanu.

Během několila kliků přišla o vše. O vše, co těch 13 stelárních cyklů měla. O Tita. O jejich vztah.

Uvažovala, jestli si za to nemůže sama, když mu tajila, kým je. Čím je.

Doteď si pamatuje den, kdy se setkali poprvé.

.
.

Po posledním problému byla tehdy převelena, aby doplnila stavy Titových jednotek.
Tita poznala na pohřbu jednoho z vojáků. Stál tam a soucitně držel za rameno malého černobílého Autobota.
Líbil se jí. Byl statečný, silný a chytrý.
Obdivovala ho a bylo na něm něco, co ji přitahovalo.

Již po několika dnech se zdálo že je to oboustranné.
Byl jediný, co se jí nebál, nevyhýbal a mluvil s ní, jako se sobě rovnou.
Všichni z ní měli strach, její zjev byl pro některé až odpudivý. Tehdy začala nosit kápi.
Jenom Titus se na ní díval jako na femme a ne jako na monstrum.
Několikrát se s ní snažil sejít, jak dokonce zjistila,  nechal si upravit služby, aby byl s ní.
Ona ale tomuto všemu nevěnovala pozornost.

Pak přišel den, kdy utekla.
Musela. Ucítila v blízkosti povědomý pach. Jako kdysi, když procitla v novém, upraveném těle.
Místo vysněné pomsty se ale dostala do pasti a čelila přesile nemrtvých.
Bojovala udatně a srdnatě, ale na hordy zombie se svými drápy nestačila.
Nebýt Tita, nikdy by se odtamtud nedostala.
Doteď jí v paměti zůstalo, jak ji vyčerpanou nese v náručí.

Dlouhou dobu se mu pak vyhýbala, až do jednoho dne, když znovu společně, bok po boku, bojovali proti nemrtvým.
V předvečer poslední bitvy, kdy se zdálo vše ztracené a jejich počty řídly, setkali se s Titem v ubikacích.
Snažila se mu vyhnout a odejít, ale zastavil ji.
Pohlédla do jeho ledově modrých optik a tehdy mezi nimi přeskočila ona pomyslná jiskra.
"Neutíkej mi pořád, Ferr, prosím. Proč se mi vyhýbáš?"