TRANSFORMERS: Temnota z hlubin

Kapitola XI. - Procitnutí

Neroya stála v rohu menší místnosti.
Tmavě modrými optikami sledovala jediný kus nábytku v rohu, lůžko, na kterém ležela postarší femme, připoutaná jedním popruhem přes hruď a druhým přes nohy.

V pokoji bylo šero, zdroj světla na stropě líně bzučel a vše osvětloval mdlým bílým světlem.
Nad postelí visela zářivá nádobka energonu, ze které vedla hadička do předloktí ležící.
Tělo Neroyiny babičky sebou nekontrolovatelně zmítalo a z hlasového modulu vycházely zvuky, které nevydával žádný tvor, se kterým se Neroya kdy setkala.
Směsice vrčení a kňučení zaplňovala pokoj, zarývala se do hlubin Neroyina mozku a vyvolávala v ní smíšené pocity strachu a obav.

Všechno to začalo před třemi dny.
Tehdy se Neroyin otec vrátil z Fortresu.
Babička byla ještě v pořádku, jen měla popálené digity a stěžovala si na bolest hlavy.
U večeře otec oznámil, že město padlo a ona má štěstí, že je naživu.
Další den dostala záchvat, zmítala se v křečích a vykašlávala energon.
Když zavolali lékaře, bezdůvodně ho napadla a podrápala ho v obličeji.
Připoutání bylo nouzové řešení.
Od té doby se její stav zhoršoval.
Mezi skřeky a vrčením se ozývaly jiskroryvné prosby o pomoc a o osvobození.
Když ale žádostem nebylo vyslyšeno, zase sebou začala cukat a plivala kolem fialově zbarvené sliny.

.

Neroya jí nepoznávala, nechápala, co se děje.
Když ji takhle viděla, hnalo jí to do optik slzy.
Chtěla jí pomoct, ale nevěděla jak.

Náhle vše ustalo.
Zvuky, pohyb, vše.
Postava na lůžku zavřela optiky a přestala se hýbat a reagovat.
"Mami!" vykřikla přeskakujícím hlasem.
Do pokoje vběhla Neroyina matka, femme středního věku, ve stejných barvách jako její dcera.
Přistoupila k lůžku a naklonila se k nemocné.
"Zlatíčko, běž ven." řekla Neroye s vynuceným klidem v hlase.

Nejmladší femme přešla ke dveřím a tam se zastavila.
Za sebou ucítila přítomnost další osoby, otce.
Neohlédla se, jen sledovala, jak její máma pokládá servo na hruď ležící femme.
Držela ho tam dlouho v naději, že ucítí alespoň slabý pulz jiskry.

Po tváři jí přeběhla olejová slza, servem přešla k popruhu, přes babiččinu hruď, a stiskem ho otevřela.
Pak se posunula k popruhu vedoucímu přes nohy.
Bezvládné tělo se znenadání rozzářilo tmavě fialovou, zvedlo se do sedu a vrhlo se na nebohou fembotku poblíž.
Neroya se chtěla rozeběhnout matce na pomoc, ale zastavilo ji servo otce, táhnoucí jí pryč.

Nemrtvá femme pevně sevřela svou dceru a pak se jí pevně zakousla do obnažených krčních plechů.
Poklidným domem projel dlouhý bolestný výkřik.
.
.
.
.
.
.
Výkřik matky Neroyu tvrdě a se škubnutím probudil.
Pevně sevřela krátkou brokovnici na klíně a chvíli zmateně sledovala okolí.
Sen.
Byl to jen sen.
Noční můra.
Vzpomínka na krutou minulost.
Rozhlédla se.
Na horizontu, ozářeném vycházející hvězdou, zahlédla ruiny města a nepřirozeně se pohybující siluety kolem, to vše topící se v záplavě žluté a oranžové.
Nemrtví.

Nebyla doma, nebyla v tom pokoji a už jí nebylo šestnáct.
Byla starší, zkušenější; věděla, že domov už nikde nemá.
Nyní jí bylo 29 a toto peklo kolem trvá už moc dlouho.

13 stelárních cyklů ji dělilo od událostí v tom pokoji, ale bolest v jiskře stále přetrvávala.

Levým servem si promnula optiky a pohlédla na pravé, stále pevně svírající spoušť brokovnice.

Na chvíli jí to vykouzlilo úsměv na tváři. Nebýt pojistky, ustřelila by si kolenní šroub a to by nebylo příjemné probuzení.

Uvolnila sevření a lehce se zvedla z podlahy.
Jako provizorní místo k úspornému režimu jí posloužila střecha staré, ne moc vysoké budovy blízkého energonového dolu.
Byl z ní dokonalý výhled na okolí a nacházela se mimo dosah všudypřítomných monster, číhajících okolo.