TRANSFORMERS: Temnota z hlubin

Kapitola VII. - Jiskroryvné ztráty

!!! Varování!!! Tato kapitola obsahuje mírné množství násilí a energonu. Užijte si ji. :)

Bouře na Cybertronu trvala mnoho cyklů.
Déšť, ve spolupráci se silným větrem a blesky, devastoval domy, města, i přírodní krásy planety.
Většina populace raději v té době nevycházela ven, a trávili tento čas v bezpečí svých domovů.

To ovšem neplatilo pro hlavní bojovou linii.
Boje zde neustávaly, a statečným obráncům z řad Autobotů se stále dařilo odolávat, i přes všudypřítomný chlad, vichr, a galony vody, zaplavující zákopy.

Jakmile bouřka ustala, městská pevnost Fortres se probrala k životu.
Paprsky jediné hvězdy, pomalu stoupající spoza obzoru, osvětlovaly vodou pokryté silnice, a prodíraly se stále zabedněnými okny budov.
Po širokých ulicích pobíhali obyvatelé města a odklízeli škody.
Nikdo z nich si nevšímal zvuků střelby z nedalekých okopů. Lidé tohoto města si již na tuto ranní kakofonii kulometů, minometů a pulzních děl zvykli.
Válka v sousedství pro ně byla již samozřejmostí.
Známou melodii ale přezvučilo něco nového, jež upoutalo přihlížející.

Na malé náměstíčko, sloužící jako provizorní vojenské velitelství, přistával malý, soukromý transportér.
Tento letoun, kdysi sloužící jako stíhačka, jehož datum výroby odpovídal datumu narození nejstarší občanky Fortresu, pomalu a líně dosedal na kamenný povrch. Jeho motory ještě několik kliků vířily okolní prach, než se zadní dveře otevřeli a v otvoru se objevil člen Sentinelovy gardy.

Z jednoho stanu vyběhl drobný, nerudně vypadající velitel, jehož jméno nikdo skoro neznal. S civilisty se nebavil a vojáky nutil oslovovat ho Pane.

Naposledy se rozhlédl po městě, ve kterém trávil poslední dny. Tolik toho dokázal a nevděční nadřízení ho jen tak odvolali.
Vyhnul se mladému radistovi, probíhajícímu kolem a vstoupil na palubu malého stroje.
Letoun se s dlouhým, téměř bolestným zavrčením odlepil od země a vyrazil pryč.

V jednom z předních obranných postů stál vysoký urostlý Autobot a ledově modrými optikami sledoval odlétající transport.

Od teď bylo vedení na něm. Byl z něj důstojník Titus. Na to si nikdy nezvykne. Ale bude muset.
Optimus si ho osobně vybral.
Byl jedním z nejlepších stratégů.
Byl nejmladší voják, co dostal takovou poctu, ale i zodpovědnost, závisel na něm život všech.

Optikami přelétl po první linii, protínající rozlehlou širou pláň před pevností Fortres.
Po mnohacyklovém boji se jim podařilo dostat boje mimo město, avšal zde měli nepřátelé výhodu. Jejich minomety byly smrtelně přesné.
Vycházející Hadean a jeho paprsky prosvítající mezi budovami města, svítili Autobotům do zad a poskytovaly alespoň minimální ochranu tím, že nepříteli svítily přímo do optik a dočasně oslepovaly jinak přesné střelce.

Sluneční svit ale také odhaloval hrůzy války. Žluto oranžové světlo ozařovalo bitevní pole poseté stovkami mrtvých. Všude byly zmrzačená a zohavená těla obou frakcí.
Energon Autobotů a Decepticonů se mísil a pomalu vsakoval do bombami rozervané země.
Vojáci se brodili ve směsi vody a energonu svých padlých bratrů.
Hnědo-rudý velitel obránců zkontroloval vojáky, sdílející s ním opevnění.

Jediný, kterého znal osobně, byl LongArm. Vysoký šedočerný bot, s širokými rameny, bílomodrými hrudními pláty, tmavě modrou helmou na hlavě a rudým znakem autobotů uprostřed čela a hrudi.

Vedle LongArma seděla menší zelená femme, Nervia, svírajíc v ruce zbraň podobnou kuši.

Zbytek osazenstva byli zelenáči, čerstvý energon na prolití, nebo jak říkal předchozí velitel, krmivo pro kulomety.
Vedle Tita pak klečel radista, Call, mladý, veselý bot, neustále komunikující s kolegou v táboře. Přímé spojení s velením v Iaconu.