Chat Noir
„Nejsem žádná dáma! Zda-li sis nevšimla, jsem kocour”
„to měl být vtip”
„aha, a.. co tak najednou ?”
„co?”
„čtyři roky strážím Paříž sám, a najednou příjdeš ty..”
„Sama nevím, jen tak to přišlo”
„no nic, jdeme ho zníčit?”
Řekl jsem a ona kývla.
Né že bych proti ní něco měl, ale trochu mi přišla vlezlá plus vtipy tu dělám já.
Skočil jsem za člověkem nesoucím v sobě akumu.
Otočil se na mě.
Chtěl hodit měč, ale Ladybučino Yo-yo se zachytilo.
Neomaleně s ním švihla a už letěla do popelnice.
„Jsem v pořádku!” slyšel jsem jak zakřičela.
Udělal jsem to, co mi jde. Začal útočit.
Po celou dobu, co "jsme útočili na akumu, jsem odváděl celou práci sám.
Vše pokazila.
„Chate?”
„můžeš na chvíli stihnout?!” zakřičel jsem na ní.
Viděl jsem její pohled plný strachu.
„já to tak nemyslel, promi...”
„Panebože!” zakřičela.
Ostří meče se prodralo přez moje břicho.
Svalil jsem se na zem a omdlel.
<><><><><><><><>
Probudil jsem se v nemocnici, Ladybug mi ležela na hrudi.
Odstrčil jsem jí a snažil si sednout.
Najednou se mi něco omotalo kolem ruky, a snažilo se to přinutit si mě lehnout.
„doktor říkal že ještě dva dny nesmíš chodit ani vstávat, jenom ležet, prý ti ten meč propíchl tenké střevo, máš už asi jen 8 životů. Jelikož si málem zemřel na operačním sále” řekla a rozbrečela se a přitulila se ke mě.
„hou hou, známé se ani ne den a najednou si mě objala jako starého známého”
„co když se známe ale nevíme o tom?”
„tak to nebudeme řešit” řekl jsem a lehnul si.
Ladybug taky a hlavu si opřela o můj hrudník.
„smím se zeptat?”
„ano?”
„kolik měříš?”
„154cm, proč?”
„protože já nestačím na tuto postel, a ty dokážeš jen tak rovně ležet na této posteli”
„aha, a ty?”
„189cm”
„no vidíš, kdybychom měli dítě měřilo by 176.5cm +- 10 cm kdyby byl chlapec, a dívka by měřila 166.5cm”
„jak to víš?”
„Matika”...
„aha”
Řekl jsem a usnul..
Doufám že se líbí
Můžeš mě podpořit Hlasem komentem a sdílet tuto kapitolu o člověka více
M.F.B
