Rukataki Saito

Cesta do Konohy-část 1.

Klan Saito byl ještě před dvěma lety úplně nezávislý na jakékoliv zemi. Žili jsme v pokoji na malém ostrově mezi zemí vody a ohně. Celý náš klan vyznával Ninshu tak jak ho vytvořil Rikudō Sennin, ale zároveň jsme se učili čakru využívat jako Indra pro ninjutsu,genjutsu a posílení našich taijutsu. Dalo by se říct, že náš ostrov byl rájem na zemi.
Potom na nás zaútočila skrytá mlžná a mezi nimi byl i jinchuuriki kyubiho.
Ninji ze skryté mlžné jsme porazili,ale jinchuuriki se přestal ovládat a osvobodil kyubiho se všemi devíti ocasy, stálo ho to život a kyubi běsnil, do půl hodiny zničil polovinu ostrova a zabil většinu lidí z našeho klanu. Zbylo nás jen sedm z původních padesáti. Moji rodiče se ho snažili zapečetit a povedlo se jim to, zapečetili kyubiho do mě a část jeho čakry do Ryuki.
Málem nás to obě zabilo, ale nějak se nám podařilo to přežít.
Díky ninshu a lásce mezi všemi členy klanu se na mě, ani na Ryuki nikdy nikdo nedíval jako na nějaká monstra. Spíše nás obdivovali a měli nás o to víc rádi, protože jenom díky nám skončilo řádění kyubiho.
Klan se přestěhoval na nezničenou část ostrova a začal se znovu pomalu obnovovat. Zničili nám sice domov, ale ne naši vůli k životu.
Po čtyřech měsících znovu zaútočila skrytá mlžná. Chtěli si vzít zpátky to co jim prý patří, Kyubiho. Celý klan odmítl vydat mě a Ryuki a bojovali za nás do posledního dechu. Ale podlehli mnohonásobné přesile. Svým udatným bojem nám umožnili utéct, ale Ryuki při útěku chytili. Chtěla jsem jí zachránit, ale ona na mě křičela ať utíkám dál a na ní se neohlížím. A tak jsem utíkala a utíkala, až na kraj ostrova, kde jsem z útesu skočila do moře.
Na tom útesu jsme si vždy s Ryuki hrávaly, skákaly jsme do moře a jenom holýma rukama jsme chytaly ryby, na pláži poblíž útesu jsme dělaly hrady z písku, sbíraly kamínky a mušle a nebo jsme se jen tak brouzdaly mělkou vodou a pozorovaly západ slunce. Na to že mi bylo teprve dvanáct let a Ryuki jen sedm jsme si užívaly každý moment a prožívaly každý okamžik jako dospělé. V našem klanu to ale není nic neobvyklého. Díky spirituální hodnotě ninshu jsou všichni z nás psychicky vyspělí.

Po hodině plavání pod vodou jen s malýmy nádechy nad hladinou, abych unikla pronásledovatelům vylézám na hladinu a běžím po ní. Je to mnohem méně namáhavé. Technika kontroly čakry se u nás učí už od té doby co se dítě naučí běhat.

Bez zastávky už běžím pět hodin a při běhu jsem postupně vypila celou láhev vody a snědla téměř všechny zásoby co byly narychlo naházené v malém batůžku. Kromě jídla a pití jsem si ve spěchu zabalila jen obrázek naší rodiny a dvě katany, které mi vyrobil otec.
Pomalu mi začínají docházet síly, nohy se mi podlamují a s čakrou už jsem téměř na dně. V tom se mi v hlavě ozývá mohutný vrčivý hlas. ,,Dám ti trochu své síly, ale jen proto, že utopení je tak potupná smrt a já nechci zmizet tímhle způsobem!" ,,Děkuji Kuramo." Usmála jsem se se a uvědomila jsem si, že jsem na něj téměř zapoměla. ,,Jaktože znáš mé jméno?" ,,Potom co tě do mě zapečetili jsem hodně studovala knihy, které po sobě zanechal Rikudō Sennin a v jedné z nich bylo psáno o tobě a o ostatních bijuu." ,,Proč jsi si je četla? Abys mě mohla lépe ovládnout?" ,,Ne, já tvoji sílu nepotřebuju. Jen jsem byla zvědavá co o tobě napsal stařík Rikudō." ,,Tomu, že nechceš mojí sílu nevěřím, všichni ji chtějí!" ,,Ale já mám svojí síly dost, nepotřebuji k tomu ještě tu tvojí." ,,Ty máš síly dost? A koho tu teď zachraňuji před utopením?" ,,Zachraňuješ i sebe, na to nezapomínej lištičko." Potměšile na něj mrkám a než stihne začít zuřit nad tím, že jsem si dovolila jeho,kyubiho nazvat lištičkou ukončuji naši konverzaci.
Pořád cítím jeho vztek, ale jen z povzdálí.
Vstupuje do mě jeho obrovská síla a já běžím rychleji než kdy dřív.
Podobám se šípu letícímu po vodě.