Rukataki Saito

Cesta do Konohy-část 3.

Sedám si před bránu a čekám. Vedle mě se do země zabodává kunai s výbušným lístkem. Pomocí čakry zvyšuji rychlost svých pohybů a házím ho nazpátek přímo do míst, odkud přišel. Když lístek vybuchuje slyším pouze jeden lidský výkřik. Takže jsou nejspíš rozmístění v okolním lese po jednom, aby se nedali zabít tak jednoduše.
Klidně sedím a pozoruji les před sebou, je podivně tichý. Ptáci přestali zpívat, nikde se nepohne ani větvička. Jakoby les sám věděl, že se v něm bude odehrávat něco strašného.

Asi už je unavilo čekání, protože čtyři z nich vybíhají proti mě. Vstávám a vytahuji obě katany z pouzder na zádech. Jeden z útočících má katanu a zbytek má kunaie.
Běží ve formaci šipky. Ten s Katanou běží úplně první, další běží trochu vzadu po jeho levé straně, to samé ten třetí na pravé straně a mezi nimi běží čtvrtý. Kunai zmizel z jeho ruky a podle mého odhadu bude dobrý přes ninjutsu. Moje katany se zahalují plameny, protože podstata mé čakry je větrná, zemní a plamená. Stavím se do bojové pozice.
Katany se srazili v hlasitém třesku. Ostatní se mě snaží obklíčit, to se jim ale nepodaří. Rozmachem do stran se zbavuji těch dvou na boku. Zbývajcí dva se přeskupují, jeden na mě jde z leva a ten s katanami zprava. Naše katany se znovu srážejí, ale tentokrát odrážím jeho útok jen jednou katanou a druhou zadržuji útok kunaie z druhé strany. Posílím plameny z mých katan větrnou podstatou a ony procházejí kovem jejich zbraněmi jako nůž máslem.
Rychlým švihem jim oboum přetínám krční tepny. Z lesa se ozývá bojový povyk a najednou se na mě řítí i zbytek. Jejich útoky jsou pomalé, oni jsou pomalí. Nestačí uhýbat bojové zuřivosti, která mě popadla po prvním zabití, držela jsem se jak nejvíc to šlo, abych tomu úplně nepropadla. Ale stačili mi na to čtyři zabití a zuřivost mě naprosto ovládla. Řádila jsem mezi nimi jako běs, někteří se pokusili o útěk, ale nepodařilo se jim to. Poslední tři prosili o milost, ale já je všechny zabila.

Otočila jsem se směrem k vesnici a uviděla jsem vesničany stojící v bráně zírajíc na mě s hrůzou v očích. Nějaká žena na mě zakřičela:,,Monstrum!" Jiná vykřikla: ,,Zrůda." Trochu se smutně ušklíbnu a jdu prohledávat těla mrtvých ninjů, třeba se mi něco z jejich věcí bude hodit a nebo možná najdu nějakou nápovědu k tomu, proč útočili zrovna na tuhle malou vesnici.
Zastavuji se u nejbližšího mrtvého. Je to dívka, nejspíš jí ještě ani nebylo sedmnáct. Bojový zápal a jiskry života už v jejích očích vyhasly, ale na rtech má pořád úsměv a v ruce stále svírá kunai. Všímám si, že je na něm něco vyryto. Opatrně jí ho vykrucuji z pevně sevřené ruky. Je tam vyryto jméno Ibuki. Asi to byl její milý. Vstávám a chci přejít k dalšímu tělu, ale jakmile se otáčím téměř o něj zakopávám. Ruku má nataženou směrem o dívce. Poblíž něj leží katana, kterou už nejspíš neudržel. Když si ji prohlédnu zjišťuji, že na ní je vyrito jméno Izami. Na tvářích chlapce byli stopy zaschlých slz a skvrny od krve, ale usmíval se stejným úsměvem jako dívka. Takže dva zamilovaní. Smutně se usmívám a posouvám Ibukovu mrtvolu blíž k Izami, tak aby se jejich ruce dotýkaly.
Snad tam nahoře konečně najdou pokoj od tohohle světa zmítaného krutou válkou, která nehledí na rozdíl mezi slovy vinný a nevinný.

Další prohlídka mrtvých je krátká. Beru si jejich kunaie a shurikeny na doplnění vlastní zásoby. Celou dobu cítím v zádech nevraživé pohledy vesničanů. U posledního mrtvého, který se držel při boji vzadu konečně nacházím něco co zaujímá mojí pozornost.
Je to několikrát přeložený kus papíru pokrytý malým písmem. Stojí na něm:
,,Vím že budeme poraženi. A vím i kdo nás porazí. Jsi to ty dívko se šedomodrými vlasy. Ty která sedíš před branou našeho domova, který nám byl sebrán. Byli jsme vyhnáni našimi vlastními lidmi, protože se báli naší síly. Báli se ninjů. Vím že tu všichni zemřeme, vím že náš boj je marný. Ale stejně budeme bojovat, protože někteří z nás třeba najdou nový domov tam nahoře a zapomenou na ten co jim tu vzali. Neviním tě za naší smrt, viním pouze osud za to, že nám nedopřál dostatek času, aby jsme si užili radosti života. Ibuki a Izami mohli mít dlouhý život plný lásky, mohli založit rodinu a být šťastní. A přesto jejich život končí zde na tomto bojišti kde bojovali o svůj domov, zde kde prohráli svou poslední bitvu. Snad jsou spolu v nebi šťastní. A já...já jsem vlastně rád, že odsud mohu odejít. Protože za tu dobu co jsem naživu jsem nenašel žádný důvod proč žít a to je to samé jakobych nežil vůbec.
Takže ti děkuji, že jsi udělala to co já sám nemohl.
Přeji ti hodně štěstí a najdi svůj smysl života ať nezkončíš tak jako já."
Lísteček ukrývám do batůžku a znovu se vydávám na cestu směrem ke Konoze.