Rukataki Saito

Oznámení zkoušek

,,Už se stmívá,měla bys už jít." ,,Děkuji za připomenutí." Odcházím spletí tunelů z údolí a když jsem od ní dostatečně daleko zavolám přes naše spojení klon. Skrčím se do křoví a čekám, po pár minutách už je tady, vklouzává do křoví a po chvíli z něj vybíhám já. Klon odvolávám teprve po tom co jsem za hradbami vesnice, aby anbu neupoutalo slabé puf, které doprovází zmizení klonu. Rychle běžím domů s vědomím, že mám spoždění.
První co slyším když probíhám dveřmi je naštvaný Kushinin hlas. ,,Jdeš pozdě! Vychladla ti večeře." ,,Moc se omlouvám, při cvičení jsem úplně zapoměla na čas." Kushina se pořád tvářila trochu naštvaně, ale podala mi talíř. Jídlo bylo sice studené, ale stejně chutnalo dobře. ,,Co jsi trénovala?" Zeptal se se zájmem Minato když jsem dojedla a už jenom seděla u stolu. ,,Větrná ostří a techniku ohnivé koule." ,,Jiraiya říkal, že ti to jde, ale prý máš malou zásobu čakry." Trochu podrážděně zavrčím. ,,Klid, klid. Můžu ti zítra pomoct s tréninkem." Uklidňuje mě rychle Minato, díky Kushině má praxi v uklidňování naštvaných ženských. ,,Moc děkuju." Šťastně se zazubím, i když mi to bude víc na obtíž než k užitku. ,,Nejdřív budeme muset zjistit jakou podstatu má tvoje čakra." ,,A sakra, co mám dělat až ten papírek zamrzne?" ,,Můžeš použít trochu jeho čakry,má větrnou podstatu takže se papírek rozpůlí. Akorát se musíš dostatečně soustředit a použít jen jeho čakru. Dnes v noci tě naučím jak ji odčerpat. Ale nejdřív se musíš naučit ještě jednu techniku od Matatabi.",,Jmenuje se Matatabin stínový plášť. Dokáže tě skrýt tak aby tě nikdo neviděl, ani anbu na tebe nepřijdou." ,,Děkuji, snad to zvládnu." ,,Musíš mít víru." ,,Ano, ale vírou se válka nevyhraje." ,,To máš asi pravdu." Povzdechla si Matatabi po svém marném pokusu mě povzbudit.
,,Jsem unavená z tréninku, asi už si jdu lehnout. Dobrou noc." ,,Dobrou."
Vycházím nahoru do svého pokoje a zavírám dveře. ,,Kuramo, mohl bys mi prosím říct, jestli mě sledují oknem?" ,,Ne, oba jsou na střeše a sledují jestli se nepokusíš se vytratit." ,,Dobře, ale stejně radši zatáhnu."
,,Skvěle, můžeme začít. Když vidíš mojí čakru, všimla sis jak je modrá a černá?" ,,Ano." ,,Zkus vytvořit plameny na své ruce, ale tentokrát je udělej jenom černé." ,,Jak to mám udělat?" ,,Prostě si to představ v hlavě, jakobys mojí čakru rozdělila na dvě části, každou dáš do jiné misky, viděla jsem, že ti tahle představa pomáhá. Pak použiješ jenom tu misku s černou čakrou." ,,Dobře, zkusím to." Představuji si to v hlavě, přesně tak jak mi to popsala, snažím se odloučit černou čakru od modré, ale moc se mi to nedaří.
,,Představ si jakobys tu misku vylila a čakra se rozlila do dvou směrů."
Zkouším to a tahle technika se shledává s větším úspěchem. Po půl hodině pokusů se mi to konečně povede a na dlani mi zahoří čistě černý plamen. ,,Skvěle, teď zkus vypouštět tu černou čakru z několika čakrových bodů na těle najednou, tak aby vytvořila souvislý povrch.
Vypouštění čakry z několil míst najednou jsem se naučila už když mi bylo osm, takže to pro mě bylo celkem jednoduché.
Povedlo se mi to dobře a když jsem se podívala na svojí ruku, zjistila jsem, že tam nic není. Podívala jsem se do zrcadla, které bylo připevněné na zdi a nikoho jsem v něm neviděla. ,,Skvěle, teď můžeš jít do údolí trénovat s Kuramou." ,,Nejdřív vytvořím klon, který otevře okno, abych se dostala ven."
Klon otevřel okno a já potichu vyskočila na střechu. Když jsem přeskočila na sousední a ohlédla se, uviděla jsem dva nepatrné stíny, které ležely na střeše.
Po cestě do údolí jsem se už neohlížela, Kurama by mě upozornil, kdyby mě někdo sledoval, takže to nebylo potřeba.
V údolí to šlo dost rychle, ukázalo se, že čerpání cizí čakry je velmi jednoduché. Měla jsem za úkol vytvořit z Kuramovy čakry jeho zmenšenou podobu a odsát z něj trochu čakry aniž by to cítil. Po několika pokusech se mi to podařilo a já se vrátila domů, abych se aspoň trochu vyspala.

Ráno mě budil Minato, jeho buzení bylo mnohem jemnější než to Kushinino. Minato odešel dolů na snídani,já se oblékla a šla za ním.
Sedla jsem si ke stolu a pustila se hladově do snídaně, protože můj žaludek se už před tím kručením dožadoval jídla.Když jsme v tichosti dojedli zeptal se mě, kdy budu trénovat.
,,Až mi skončí výuka na akademii." ,,Dobře, budu na tebe čekat vedle stánku s ramenem. Můžeme tam zajít po tréninku." Když viděl můj výraz rozesmál se. ,,Už jsi úplně jako Kushina." ,,V čem je jako já?" Zeptala se zvědavě Kushina, vypadala jakoby právě vstala a nejspíš to tak i bylo, protože na sobě ještě měla pyžamo. ,,Dobré ráno, jak ses vyspala?" ,,Dobře, spalo se mi jako v pohádce, v čem je Rukataki jako já?" Ptala se zvědavě. ,,Zamilovala si Ichiraku ramen tak moc jako ty." ,,To není možné, protože já miluju Ichiraku ramen víc než cokoliv na světě." Zasmála se. ,,Víc než mě?" Zatvářil se ublíženě Minato. ,,Ne, to zase ne. Protože tebe miluji ze všeho nejvíc." Přišla k němu zezadu a obejmula ho. ,,Tak já už radši půjdu. Mějte se." Odcházím rychle z té pro mně příliš trapné situace a mířím k Obitovi. Tentokrát je připravený tak rychle, že na něj babička nemůže ani nadávat. Společně míříme v tichosti do školy.
,,Budeš se mnou dneska zase trénovat?" ,,Promiň, dneska trénuju s Minatem, máš čas zítra?" ,,To bohůžel ne, zítra je výročí smrti mých rodičů." Posmutní a zadívá se do země. Zastavím se a beze slov ho obejmu. I já jsem přišla o rodiče, takže chápu co cítí a vím, že kdybych byla teď na jeho místě, tak bych objetí potřebovala.
Obejme mě a za chvíli mám tričko na rameni promočené slzami. Nechávám ho ať se vypláče a nepřátelsky pozoruji lidi, který procházejí kolem a vrhají na něj opovržlivé pohledy.
Nechápou jaké to je ztratit rodiče. Nechápou jaké to pro ty, kteří rodiče nemají je, když vidí ostatní děti šťastně kráčejcí mezi jejich rodičemi, kteří je milují a s láskou rozmazlují.
Nemůžou pochopit ten osten závisti toho kdo tohle už nikdy nezažije.
Moji rodiče zemřeli když chránili mě a moji sestru a i já cítím to bodnutí závisti a bolesti pokaždé když vidím okolo procházet šťastnou rodinu. I přes to, že jsem své srdce zatvrdila a obrnila proti smutku, i tak to pořád cítím.

Když cítím, že se Obito přestal chvět a otřásat pláčem potichu ho vybídnu. ,,Měli by jsme jít, jinak přijdeme pozdě." Osuší si oči a jakoby se nic nestalo vykročí kupředu.

Do třídy přicházíme ještě před zvoněním. Jakmile Obito projde dveřmi všichni se na něj otočí a začnou si něco mezi sebou šeptat.
Oba si sedáme na místo a Obito se snaží si jich nevšímat.
Do třídy s úsměvem vchází učitelka. ,,Mám pro vás velké oznámení. Zítra se budou konat zkoušky a každý kdo jimi úspěšně projde se stane geninem."
Kakashi se otočí k Obitovi a posměšně mu říká:,,Takový ubrečenec jako ty by se nikdy neměl stát ninjou." Tohle byla Obitova poslední kapka, vybíhá ze třídy a v očích se mu lesknou slzy. ,,Ty idiote. Ani nevíš jaké to pro něj je tak se mu přestaň posmívat. Vy všichni s tím přestaňte! Nevíte jaké to je ztratit rodiče, nevíte jak to bolí!" Vrážím Kakashimu ránu pěstí do hrudi, rána je tak silná, že ho odmrštila na zeď až to zapraštělo.
Vybíhám ze třídy a běžím za Obitem, hlas učitelky, který mě naštvaně volá zpátky úplně ignoruji.
,,Kuramo, pomoz mi prosím najít Obita!" Za pomoci Kuramových senzorických schopností sleduji Obitovu stopu, která míří ven z vesnice. Vede mě až k jezeru, kde včera odpočíval můj klon, který měl zmást anbu. Obito sedí na zemi se zády opřenými o strom. Ztěžka oddechuje, hlavu má v dlaních a po tvářích mu tečou slzy.
Trochu zašustím nohou v trávě, aby věděl, že jsem tady a nevylekal se. Rychle se otáčí, když uvidí, že jsem to jen já tak znovu dává hlavu do dlaní. Sedám si vedle něj a hladím ho po zádech. ,,To bude v pořádku, všechno bude dobré." Mluvím na něj tichým uklidňujcím hlasem. Pokládá si hlavu na moje rameno a z očí mu pořád tečou slzy. Objímám ho a nic dalšího už neříkám. Zadívám se na jezero a uvědomuji si, že je tu opravdu nádherně. Ptáci zpívají, slunce svítí a odleskuje se na vodní hladině, na trávě kolem jezera vykvetlo překrásné luční kvítí. Všude je klid a mír, nic nenapovídá tomu, že by právě teď na jiných místech zuřili nelítostné boje a z nebe pršela krev.
Po chvíli když se trochu uklidní se mě Obito ptá: ,,Co se vlastně stalo? Jaktože nejsi ve třídě?" ,,Noooo, tak abych to shrnula. Kakashi skončil s pár zlomenými žebry na ošetřovně potom co jsem mu jednu vrazila, učitelka je na mě pěkně naštvaná a já odtamtud utekla. Plus zítra jsou zkoušky na geniny." Trochu se zasmál. ,,Ten se asi musel tvářit když ho porazila holka, co?" ,,Jo, jeho výraz byl k nezaplacení." Obito si lehá do trávy a hlavu si dává na můj klín. Vypadá klidně a spokojeně až na oči zarudlé od pláče. Hladím ho po vlasech. Harmonie tohohle místa a psychická vyčerpanost ho nakonec kolébají do pokojného spánku.
Za mnou trochu zašustí tráva a tak předstírám leknutí, i když jsem o něm už věděla. ,,Učitelka mě za vámi poslala, prý jste utekli z hodiny a ty jsi ještě k tomu poslala Kakashiho na ošetřovnu." ,,Všichni se Obitovi posmívali za to, že je smutný kvůli smrti svých rodičů. Nemohla jsem to tak nechat!" ,,Chápu to, vím jak to zasáhlo tebe i jeho, oba jste ztratili rodiče takže je pochopitelné, že se ho zastáváš. Učitelce jsem to vysvětlil a ona nakonec souhlasila s tím, že vás nepotrestá." ,,Děkuji Minato, mohli by jsme ten trénink posunout na jindy?" Přikývl a pak zmizel.