Rukataki Saito

Cesta do Konohy-část 2.

Díky Kuramově čakře necítím únavu, takže bez přestávky běžím už celý den. Nezastavuji se ani když už se stmívá, protože Kuramova čakra okolo mě září jasným světlem.
Když začíná svítat, konečně poprvé spatřím pevninu. Radostně výskám. Už jsem téměř za polovinou cesty.
Na břehu se konečně zastavuji. Je to taková úleva zase stát na nepohyblivém tvrdém povrchu pevniny. Zastavuji tok Kuramovy čakry, od teď už to chci zvládnout sama.
Přede mnou je kus písečné pláže a hned za ní se rozprostírá obrovská plocha lesa. Podle toho co jsem si zapamatovala z mapy, kterou jsme měli doma, jsem právě na březích země ohně. Teď už jen stačí, abych se vydala severozápadně a po pár dnech cesty bych se měla dostat do Konohy.
Rozhoduji se, že si před další cestou musím trochu odpočinout, protože po zmizení Kuramovy síly se dostavuje obrovská únava.
V lese lezu na strom s rozložitými větvemi a na jedné z nich se ukládám ke spánku.

Probuzení není tak hezké jak bych si přála. ,,Rukataki!" ,,Mmmmm, proč mě budíš Kuramo?" Říkám v duchu ospale.
,,Cítím něčí čakru." ,,A kvůli tomu mě budíš? Třeba jsou to jen nějaké děti, které se zaběhly dál od té rybářské vesnice, kterou jsem včera z dálky zahlédla." ,,Jsou to ninjové a jsou blízko." Opatrně se dívám dolů přes okraj větve, mezi stromy pozoruji asi dvacet lidí, kteří se plíží ne směrem ke mně, ale směrem k rybářské vesničce. ,,Nejspíš chtějí napadnout tu vesnici, ale proč?" ,,Lidská chamtivost je nezastavitelná." ,,Ale co může být v té vesnici tak cenného, že to chtějí ukrást?" ,,To nevím, ale pochybuji, že by tam šli jenom krást, cítím z nich touhu po krvi." ,,Musím je zastavit." Říkám Kuramovi odhodlaně. Protočí očima, odfrkává si a poznamenává: ,,Hlavně se tu nenech zabít."A je zticha, asi šel zase spát.
Skáču ze stromu na strom co nejtišeji a nejrychleji to jde, musím se do vesnice dostat před těmi lupiči. Vesnice je velmi malá, stojí na útesu, který ční nad moře, je obehnaná dřevěnými zátarasy, ale ty vypadají velmi staře a jakoby se měly každým okamžikem rozpadnout. Před zátarasy je velká mýtina. Rychle ji přebíhám a běžím skrz otevřenou bránu dovnitř. Hned za branou stojí dva strážní, kteří kontrolují každého vcházejcího. ,,Hej,ty. Stůj!" Kříčí na mě jeden z nich. ,,Kde je váš vůdce?" ,,Kdo jsi, proč přicházíš do naší vesnice a co chceš po našem vůdci?" ,,Na to není čas. Rychle svolejte všechny do vesnice ať se schovají!" ,,A proč bychom to měli dělat?" ,,V lese se skrývá přes dvacet ninjů, kteří chtějí napadnout vaší vesnici." ,,A to ti máme věřit? Třeba jsi jeden z nich a naháníš nás do pasti." Přichází k nám vysoký hnědovlasý muž, autorita z něj přímo sálá. ,,Nemyslím si, že by byla jednou z nich. A věřím tomu co říká, vím o nich." Strážný se postavil do pozoru a ptal se. ,,Mám tedy svolat všechny co jsou venku do vesnice?" ,,Ano, zaveďte je do úkrytu a dohlédněte na to, aby nezavládla panika." ,,Ano pane!" Oba strážní hnedka odběhli a po chvíli se ozvalo troubení rohu. ,,A kdo jsi vlastně ty holčičko?" ,,Jsem Rukataki, a nejsem holčička." ,,Rád tě poznávám Rukataki, já se jmenuji Takumo." ,,Jak jste věděl o těch zlodějích?" ,,Máme ve vesnici moudrého věštce a ten umí vycítit čakru. Právě jsem šel říct strážcům ať odvedou lidi do úkrytu, ale ty jsi byla rychlejší." Mile se na mě usmál, trochu mi připomínal medvěda. ,,Ty jsi ninja, že ano?" Ptá se i přesto, že odpověď už nejspíš zná. ,,Ano i ne." ,,Ano i ne? Co tím myslíš?" ,,Jestli má to,že jsem ninja dokazovat nějaká čelenka se znakem vesnice tak ninja nejsem." ,,A jak jsi se dostala sem? Ke které vesnici patříš?" ,,To je tajemství a nepatřím k žádné vesnici ani zemi." ,,Takže jsi nukenin?" Ptá se trochu podezřívavě. ,,Ne, nikdy jsem k žádné zemi nepatřila. Pocházím z jedné vesnice za mořem a cestuji do Konohy." ,,Aha, máš nějaký výcvik?" ,,Ano." ,,Chceš se zapojit do bitvy?" ,,Ano, kdo ještě bude bojovat?" ,,Já a asi deset dalších vesničanů." ,,Radši se jděte všichni schovat do krytu, budete mi překážet." ,,No dovol! Ninja ne ninja stejně jsi jen malá holka, která nemá dost fyzické síly na takový boj." Hlasitě se směju. ,,Chceš se přesvědčit o mé síle?" ,,Dobře, když mě přemůžeš v páce můžeš bojovat sama." Říká sebejistě. ,,Souhlasím." U nedalekého špalku začínáme naší soutěž v páce. Po chvíli ho přemáhám. Ne že bych měla takovou sílu, ale trochu jsem si vypomohla čakrou. ,,Netuším jak jsi to udělala, ale přeju ti hodně štěstí." Otáčí se ke mně zády a jde za posledními opozdilci do úkrytu.