Ztraceni v mlze✔️

Second

Právě jsme scházely schody dolů, protože nás už volali rodiče. Stihly jsme však naplánování smrti těch idiotů a hodné zrovna dvakrát nebudeme.

V teplácích a volném tričku jsme došly až do obýváku, kde se na nás všichni překvapeně dívali. Teda kluci, hlavně jeden nejmenovaný se trochu zklamaně ošil, ale před rodiči si nedovolili nic říct.
„Marlee, to je moje oblečení?" zeptala se mě máma s lehkým pobavením v hlase.
„No, víš, něco jsme si připravily a bez vašeho oblečení by to nešlo," řekla jsem si první blbost, která mě napadla.
„No, tak to jsem zvědavá," usmála se a opět vrátila pohled zpátky k ostatním dospělým, kteří jen nechápavě kroutili hlavy, ale úšklebek jim z tváře nezmizel.
To jsem taky zvědavá.

Sedla jsem si s holkami na větší sedačku a zaposlouchala se do rozhovoru kluků.
„To se trochu nepovedlo," řekl Eric a Timy se lehce zasmál. „Právě naopak. Vyšlo to perfektně. Taky jsem překvapený, ale přeci... Nemůžou v tomto chodit věčně, no ne?"
Jak já bych ti tu tvoji hezkou tvářičku nejraději rozbila.

„Lee, co jsi to řekla. Co máme připravené?" naléhala Lola a já se jen nevinně usmála a pak začala přemýšlet...
„No... Byla to první blbost, co mě napadla," řekla jsem, jakoby nic a ony se plácly do čela.
„Tak to koukej něco rychle vymyslet, jinak jsme namydlený," mrkla na mě Tara a já si povzdechla.
„Co kdybychom třeba předvedly nějaké scénky, co se staly? Třeba něco vtipného, co se jim přihodilo? Oživily bychom jim vzpomínky a aspoň bychom se všichni pobavili," navrhla Em a já radostně zatleskala.
„To je skvělý nápad!" řekla jsem a všechny souhlasně přikývly.

Chvilku jsme se domlouvaly, a když jsme měly vše připravené, zrovna rodiče vstali a zapřáhli nás do her. Začalo to jako vždycky dostihy. Neříkám, že tu hru nemám ráda, ale koneckonců už nejsme děti a mohli vymyslet něco, co se bude zamlouvat nám všem. Například volný večer. Neměla bych nic proti a myslím, že ostatní taky ne.

Po dostihách, ve kterých s převahou vyhrál táta Em, nám mamča oznámila překvapivou novinku. Nebo spíše hru? Dáli se to tak nazvat. Bylo to obyčejné karaoke s mikrofonem. Nečekala jsem, že vymyslí něco takového.
Jako první se mikrofonu ujala Tara a předvedla brilantní výkon. Čekali jsme, že bude dobrá, ale ona doslova tu písničku vedla. Byla to neuvěřitelná nádhera. Jako by jí ta písnička patřila, každý tón seděl perfektně a vážně se divím, že ještě nešla do nějaké soutěže.

Jako další se předvedli rodiče a samozřejmě to byla ta klasika, ale mně se to taky líbilo. Líbil se mi pohled na ně, jak si oplácejí úsměv a zamilované pohledy. Je skoro neuvěřitelné, jak je u těchto dvou lidí ta láska silná. I po dvaceti letech společného života se milují tak silně a nezlomně.

Vystřídali jsme se snad všichni až na Timothyho, Erica a táty od Loly.
Zatím si večer užívám a vůbec mi tady nepřekáží ten idiot. Jde na něm vidět, že by nejraději byl úplně někde jinde. No jo, ale to má hošánek smůlu.
Musela jsem se tomu zákeřně pousmát.

„Tak já myslím, že byste nám už mohli ukázat to vaše představení," řekla s úsměvem mamka k nám a všechny pohledy padly na mě a holky.
„Samozřejmě," přikývla jsem a šla se s holkami domluvit. Po dvou minutách už nastoupily na scénku Lola a Tara. Obě představovaly své mámy.