Ztraceni v mlze✔️

Fourth

Pohled Timothyho:

Před chvílí usla a já neměl, co dělat. Bylo tu ticho, a to až moc. Seděl jsem vedle ní a poslouchal její pravidelný dech. Nádech, výdech, nádech, výdech, a takto to tu bylo už nějakou dobu. Začal jsem se nehorázně nudit. Opatrně jsem vstal z její postele, abych ji nevzbudil. Toto byla jediná chvíle, kdy se na mě nemračila nebo na mě nevymýšlela nějaké podrazy. Takto by to vůbec být nemuselo a možná by z nás mohli být dokonce i kamarádi, jenže ty bitvy, které trvají už od mala. Chcete vědět, proč se tak hašteříme? Ona neví pravý důvod, ale já ho vím moc dobře.

Bylo nám pět a oba jsme chodili do školky. Byli jsme nejlepší kamarádi a dělali spolu všechno. Pak se k nám přistěhoval jeden kluk. Jmenoval se Trevis a zapadl do naší dvojčlenné party dokonale. Všechno jsme dělali spolu a byli jsme nerozlučná parta. Pak se však stalo něco, co mě jako malého klučíka, zasáhlo. Trevis a Marlee se nějak dali dohromady. Sice jsme byli všichni malí, ale prostě to tak nějak dopadlo. Bývali spolu víc a na mě skoro zapomněli. Nebylo by to tak zlé, kdybych na ně nežárlil. V tu dobu jsem byl totiž do Marlee až po uši zamilovaný, a sice to byla dětská láska, ale i tak ji mám rád doteď. Beru ji ale pouze jako kamarádku. Nebylo by dobré, aby se místní badboy zamiloval přece, ne? Ale nejsem ve skutečnosti tak špatný, jak se zdám.

No, abych se vrátil k předchozímu tématu. Žárlil jsem a chtěl jsem, aby to bylo jako dřív. Chtěl jsem si za každou cenu získat od Marlee pozornost, a tak jsem jí začal dělat různé naschvály. Chvíli to nechávala být, ale když se Trevis o půl roku později zase odstěhoval, to už nedala a začala mi dělat to samé. Naše naschvály byly ještě malé. Občas jsme na sebe vylili flašku vody nebo do vlasů hodily oběd, který se konec konců stejně nedal v jídelně jíst. No, později to už začalo přesahovat všechny meze a hašteříme se doteď. Ona mě nenávidí a o mně si myslí to samé, ale spíš jí dělám naschvály pro svoje vlastní potěšení a taky proto, že už jsem na to prostě zvyklý.

Procházel jsem se po pokoji a zahleděl se na fotky na zdi. Byly na nich Marlee, Aimee, Tara i Lola a všechny se usmívaly. Některé byly spíše zábavné momentky, ale šlo vidět, že mají upřímný úsměv. Taky jsem se sám pro sebe usmál. Přešel jsem dále po pokoji a dostal se až ke komodě. To bych nebyl já, abych se nepodíval, že ano. Otevřel jsem první šuplík a usmály se na mě všelijaké kousky spodního prádla. Prohlížel jsem si je a nad některými si musel skousnout spodní ret. Byly vážně k nakousnutí a na Marlee by vypadaly určitě ještě lépe.

Raději jsem vše vrátil zpátky, protože nechci riskovat, že mě Marlee zazdí nebo něco podobného, ale vypadá to, že tvrdě usnula. Tmavé kruhy se jí rýsovaly a bledá kůže dokonale ladila k černým pokrývkám. Zazvonil mi telefon, což mě probralo z transu a s lehkým leknutím jsem ho vytáhl z kapsy. Eric.

Eric: Tak co? Žiješ ještě nebo tě naše malá princezna už někde zakopala? :D

Nad tím jsem se musel uchechtnout. Byla pravda, že kdybychom spolu měli zůstat sami a ona by byla zdravá, tak by tato chata už nejspíš nebyla chatou.

Já: Ještě žiju, princezna nám tvrdě usnula a zdá se, že ji jen tak něco neprobudí. A co vy? Jak se vám šlape? :D

Eric: Kámo, hej... Buď rád, že jsi zůstal na hlídání té malé potvory. Bolí mě nohy a modlím se, abychom si dali alespoň malou přestávku, jinak to sjedu dolů pak po zadku.

Potichu jsem se zasmál, a pak jsem si všiml, že se Marlee trochu pomrvila na posteli a něco zamumlala. Chvilku jsem ji zkoumal, zda se neprobudila, ale nakonec naštěstí ne.

Já: Tak to mě moc mrzí, Bro. :D Jen ať ta tvoje líná prdel taky něco dělá. :D Jdu si udělat jídlo, tak zatím čus.

Eric: Okay. Čau.

Schoval jsem mobil a zamířil ke dveřím. Naposledy jsem se podíval na spící blondýnku a pak zamířil po schodech dolů. Bylo tu, jako posledních pár hodin, opět ticho, tak jsem zapnul televizi a na YouTube pustil nějaké ty písničky nebo spíše remixy.

Asi pět minut mi trvalo, než jsem našel tu správnou skříňku s pečivem a vytáhl si toasty, z lednice nějaké salámy, sýr a máslo a pustil se do kuchtění. V kuchyni jsem vážně strašný, ale toasty si udělat ještě zvládnu. Jakmile jsem měl oba hotové, dal jsem je zapéct a pak s hotovým jídlem si sedl ke stolu. Projížděl jsem mezitím sociální sítě a odpovídal neznámým holkám na Facebooku. Nakonec jsem skončil na Instagramu, kde jsem si najel na instastories od Marlee. Ta malá mrcha. Nakonec jsem se stejně nad tím musel zasmát a dál to neřešil.

Když jsem dojedl, dal jsem talíř do myčky, a tak trochu tu spoušť, co jsem tu nadrobil, uklidil. Pak i s telefonem se vydal zpátky do pokoje od Marlee a zavřel. Uslyšel jsem zvláštní zvuky, které vycházely u Marlee. Převalovala se ze strany na stranu a byla zpocená. Rychle jsem přešel do koupelny, kde jsem namočil ručník do studené vody, a pak se vrátil zpátky do pokoje a lehl si k Marlee. Celá se klepala. Uložil jsem si ji na hruď, ať se alespoň trošku zahřeje a ručníkem jí chladil čelo. Šeptal jsem jí něco uklidňujícího, protože zřejmě blouznila a oháněla se kolem celým tělem. Po chvilce se trošku uklidnila, ale to, co se pak stalo, mi utkví v paměti navždy.

„Timothy, prosím, neodcházej. Potřebuju tě," mumlala stále dokola, tak zoufale, že mi jí bylo neskutečně líto. „Nikam nepůjdu," řekl jsem jí a myslel to vážně. Celá hořela a byla to určitě horečka. Bohužel jsem zabil i rybičky, takže absolutně nevím, jak jí mám pomoct. Donesl jsem jí další studené obklady. Na malý moment otevřela oči, ale byla slabá. „Je mi mizerně," řekla a já si k ní lehl a objal ji rukama. Překvapilo mě, že se neodtáhla. „Klid. Je to lepší?" zeptal jsem se jí a ona mírně pokývala hlavou. „Nevím, jak ti pomoct. Víš moc dobře, že v tomto jsem levý," řekl jsem a ona se mírně usmála, ale to hned zmizelo, když zakašlala. „Přines mi nějaké léky na horečku, paralen nebo tak," řekla a já přikývl a vydal se dolů. Po chvilkovém prohledávání věcí jsem konečně našel paralen. Vzal jsem ještě sklenici vody a odešel opět do jejího pokoje. Prášek zapila vodou a opět se ke mně přitulila. Kdyby nebyla takto nemocná, tak bych si to i užíval, ale teď jsem spíš měl o ni strach. Nevěděl jsem, co mám dělat, když něco nevím, tak mě akorát dokáže naštvat.

„Děkuju," řekla po chvíli ticha, a pak už jen potichu opět oddechovala. „Není zač," řekl jsem potichu, i když mě nemohla slyšet.

Takto jsem dělal polštář další dvě hodiny, až mě nakonec taky jen přemohla únava a usnul jsem.