Ztraceni v mlze✔️

Eleventh

Pohled Marlee:

Už jdeme snad celou věcnost nebo mi to tak aspoň připadá, ale to je jedno. Je mi už všechno jedno. Mám strach. Obrovský strach, že tady zemřu v zimě. Jsem si navíc jistá, že se mi vrátila teplota, mám rýmu, klepu se zimou, tak jsem alespoň ráda, že jdu. Můj žaludek je naprosto kaput a stažený na tu nejmenší velikost. Jediná opora, díky které toto všechno zvládám, kráčí vedle mě a stále se mě snaží zahřát. Za ty tři dny, co tady bloudíme, jsem na něj úplně změnila názor. Nemůžu uvěřit, že to řeknu, ale mám ho ráda. Nenávist vůči němu vyprchala v momentu, kdy jsem poznala, jaký je uvnitř. Nebyl vůbec takový kretén, jak jsem si myslela, jen si na něj hrál, a to bych chtěla vědět, proč. Co jsem mu udělala, že se tak ke mně choval? A co když se vrátíme a on se opět změní na toho povrchního kreténa první třídy? Je asi předčasné myslet na takové věci, když ani není jasné, jestli se vrátíme živí.

„Já už nemůžu, Timy, nohy už skoro necítím a sotva se hnu," povzdechla jsem si a rozhlédla se kolem, jestli tu není nějaké místo, kam bychom si mohli alespoň na chvíli sednout. Nebylo. Teda, alespoň já ho neviděla, protože se to trochu zvrtlo. Začalo sněžit a to neříkám, že to byly vločky neviditelné velikosti, ale přímo vločky velikosti bonbonu.
„Ještě alespoň hodinu musíme vydržet. Naposledy, co si pamatuju, než začalo sněžit, je nějaký velký strom, pod kterým bychom přístřešek najít mohli alespoň do zítra, ale nejsem si jistý, jak daleko je, ale hodinu určitě," řekl Timy a hnal se dopředu. Obdivuju ho za takovou kondici.
„Hodinu?! To vážně nedám. Jsem unavená, není mi zrovna dvakrát nejlépe a za chvíli mi nohy vypoví službu. Prosím, aspoň pět minut pauzu, prosím," vážně jsem byla zoufalá, a kdybych měla více síly, snad bych si i klekla před něj. Nezmohla jsem se však na nic jiného, než zastavení a štěněčí pohled. Otočil se na mě a povzdechl si. „Fajn, pět minut, ale..." zarazil se a nad něčím zapřemýšlel. „Víš co? Půjdeme bez přestávky," řekl najednou a já na něj vykulila oči. To nemyslí vážně!
„Ponesu tě," řekl nakonec a já si pořádně oddechla. Přešel ke mně a já se mu zavěsila na záda. Hned se mi ulevilo a hlava mi samovolně klesla na jeho záda. „Děkuju," špitla jsem skoro neslyšitelně. „Není zač, ale jak se vrátíme, tak si dáme Just Dance," zasmál se a já se k němu přidala. „Pokud se vrátíme, tak platí," řekla jsem a on se mnou poskočil. „Hej," namítla jsem, protože mě to zaskočilo a on to zopakoval. „Žádné takové řeči už nechci slyšet, je to jasné? My se vrátíme a tečka. Najdou nás," řekl odhodlaně a já už nechtěla nic namítat a opět nechala klesnout hlavu na jeho záda. Byla jsem naprosto vyčerpaná, takže jsem si ani neuvědomila, že se mi samovolně zavřely oči a já tak rychle upadla do temnoty.

***

„Lee," slyším své jméno, ale nedávám mu žádnou pozornost, protože jsem unavená a chci jenom spát. Ať mě všichni nechají být.
„Marlee, vzbuď se," opět ten hlas. Znám ho, jen se mi nechce přemýšlet, komu patří. V tom někdo se mnou poskočil a já se bouchla hlavou o něco tvrdého. „Nech mě být," zamumlala jsem a chtěla opět jít spát, ale to, na čem jsem ležela, se začalo smát. „Sice mě těší, že jsem příjemný polštář, ale už jsme u toho stromu a musím rozdělat oheň," řekl opět... Timothy?
Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem. „Sakra," povzdechla jsem si, že to všechno není jen noční můra a my nejsme venku ztracení.
„Copak?" zeptal se Timy a já pokroutila hlavou a slezla z něj. Sotva jsem však dopadla na svoje nohy, začaly se mi podlamovat, až jsem nakonec letěla k zemi. Čekala jsem naráz, ale ten nepřišel, protože mě stačily zachytit silné paže. „Pozor," řekl starostlivě a pomohl mi se postavit. Byla jsem však malátná a moc to nešlo, takže mě musel držet. Podívala jsem se mu do očí a viděla, že nad něčím přemýšlí. Starostlivě si mě prohlížel, a pak přiložil ruku na moje čelo.
„Zase máš teplotu. Musíme co nejdříve do civilizace," řekl a pomalu mě posadil ke stromu tak, abych se mohla opřít o jeho kmen.
„Dojdu pro nějaké dřevo, počkej tady, ano?" řekl a usmál se. „Kam bych utíkala," uchechtla jsem se a on pokroutil hlavou a odešel.
Rozhlédla jsem se kolem a musela jsem se usmát. Bylo tady nádherně. Ani kousíček sněhu pod stromem nebyl. Větve pod náporem váhy se zohnuly a dopadaly skoro na zem, takže to vypadalo, jako malá jeskyně z větví.