Ztraceni v mlze✔️

Tenth

Pohled Timothyho:

Probudil mě studený vánek a já si promnul oči. V tom jsem si uvědomil, že leží vedle mě Marlee, kompletně ke mně přilepená. Musel jsem se usmát a pohladil ji po tváři. Na to se mírně ošila a rozhlédla se unaveně kolem. „Dobré ráno," řekl jsem a ona mi pohled opětovala. Byla roztomilá, když byla rozespalá.

„Dobré ráno," povzdechla si a protáhla se. Já udělal to samé, a pak se oklepal od sněhu. „Myslím, že můžeme jít dál. Ještě tady je něco málo z večeře, ale na celý den to vážně nezasytí," povzdechl jsem si tentokrát já a ona, jako by si něco uvědomila, se usmála a začala se přehrabovat v kapsách. „Dívej," řekla a rozevřela dlaň, ve které měla tyčinku. Musel jsem ji prostě obejmout, protože to jinak nešlo a já měl neuvěřitelnou radost, protože alespoň na nějakou dobu nebudeme hladoví.

„Hlavně mě prosím neumačkej," zasmála se a já s ní, ale odtáhl jsem se. „Potřebovalo by to už konečně pastu a kartáček," řekla po chvíli a já se uchechtl. Měla pravdu, ale momentálně to bylo to poslední, co mi vadilo. Hlavní bylo, aby nás našli anebo my došli aspoň do města. Ale jestli jsme odtud chtěli být co nejdříve pryč, museli jsme se vydat co nejdříve na cestu. Natáhla ke mně ruku s kouskem tyčinky. „Budeme muset šetřit," pousmála se. Děkovně jsem kývl. Jen co jsme byli připraveni, tak jsme se mohli vydat na cestu k řece, a pak podél ní až do města. Schovali jsme si potřebné věci a konečně vyšli. Šli jsme potichu, ani jeden z nás nic neřekl, soustředili jsme se na to, abychom nezabloudili ještě víc. Bylo to zvláštní, za jiných okolností bychom se opravdu ještě štvali, ale teď na to ani nemám pomyšlení. Hlavní je, abychom to zvládli. Konečně asi po půl hodině jsme došli k řece, u které jsem včera byl. Museli jsme vybrat správný směr, ale to nebylo těžké. Prostě po proudu. Začínala být opravdu zima, vítr foukal, což nám nepomáhalo, já pomalu začínal přicházet o prsty u nohou a dám cokoliv za to, že Marlee na tom byla stejně. „Timy, my to nezvládneme," řekla najednou. Rychle jsem s ní srovnal krok a podíval se na ni. „Zvládneme, uvidíš, že všechno bude dobrý," povzbudil jsem ji. „Nevidíš, jaká je zima? Nemáme šanci tohle přežít, vždyť naše oblečení je mokré, prsty mrznou," řekla. Nevěděl jsem, že je taková, vždy jsem si myslel, že je větší drsňačka. Co bych teď dal za jednu cigaretu, mít ten pocit, že ti je všechno u prdele, jen vdechnout ten nikotin. Nechat se jen tak unášet tou bezstarostí. „Lee, podívej se na mě," řekl jsem. Chvíli jí to trvalo, ale poslechla mě. „Zvládneme to, my dva to zvládneme, je to jako kdysi, my dva proti celému světu, pamatuješ?" usmál jsem se na ni. „My dva proti celému světu," zopakovala a usmála se. Byl jsem rád, že jsem trochu uklidnil situaci, ale tu cigaretu bych si dal. Klepaly se mi ruce. Byla to nesnesitelná touha ji zase držet v ruce. Pokusil jsem se prohrabat všechny kapsy od bundy, kalhot ale nemohl jsem nic... Počkat, možná. Sakra, jo, jedna. Nadšeně jsem ji vytáhl z kapsy. „Lee, půjč mi zápalky," řekl jsem a natáhl k ní ruku. „Na co?" zeptala se mě, ale podala mi je. Škrtl jsem zápalkou a zapálil si cigaretu. „Timy," zabručela. „Zbytečně jsi jednu zápalku vyplýtval," řekla. Dal jsem si ji mezi rty a vdechl. Jo, úleva, tohle jsem potřeboval. Vydechl jsem kouř a konečně si oddechl. „Není to zbytečné, já to potřebuju," řekl jsem a zopakoval celý ten proces s cigaretou. Schválně jsem s tím nespěchal, abych si to vychutnal, ale jednou to musí skončit. Jenže do té doby budu aspoň uvolněný, nic mě nebude trápit a budu si užívat čerstvého horského vzduchu.

Nevím, jak dlouho jsme šli, ale začínaly mě bolet nohy a Marlee taky vypadala, že už toho má dneska dost. Začalo se stmívat, tak jsme se vydali hledat něco, kde bychom mohli přespat. Viděl jsem kousek od nás menší jeskyni, tak jsem se pousmál a upozornil Lee. Zářivě se usmála, a zatímco ona šla nasbírat suché dřevo, já se postaral o večeři. Povedlo se mi ulovit dvě menší ryby asi až po nějaké hodině, kdy jsem se klepal u vody. To Lee už měla rozdělaný oheň a pěkně se u něj vyhřívala. Byla ale krásná, ostatně jako vždy. Zatřepal jsem hlavou a vydal se k ní i s večeří. Ryby jsem napíchl na klacky, jeden podal Marlee a sedl si vedle ní. Dneska byla obzvlášť velká zima. Přisedla si blíž ke mně a zívla. „Myslíš, že jim chybíme?" zeptala se. Překvapeně jsem se na ni podíval. „Samozřejmě, hledají nás a tvoje máma jako vždy vyšiluje," usmál jsem se, na což se zasmála. „Máš pravdu, moje máma šílí vždycky," kývla a hlavu si opřela o moje rameno. Klacek jsem si dal do levé ruky a pravou ji objal kolem ramen, aby nám bylo tepleji. „Timy, chci být zase se všemi na chatě," povzdechla si. „To já taky," řekl jsem.

Seděli jsme u ohně, jedli večeři a mlčky sledovali oblohu. Byla opět posetá hvězdami, jako každý zimní večer. Aspoň tohle bylo uklidňující, připadalo mi to, že sedím na terase a pozoruji oblohu, jako zrovna teď. Všiml jsem si, že se dívá i Marlee, akorát je smutná. Takovou ji moc neznám. Vždy se směje, je na mě hnusná a drzá, ale teď ne. Už dva dny jsme si neřekli nějakou kousavou poznámku a popravdě, ani na to nemám chuť a náladu už vůbec ne.
Už druhým dnem hledáme cestu odsud, je příšerná zima, oblečení se jen tak večer u ohně neusuší, takže ho máme z části mokré.
Viděl jsem padat hvězdu, tak jsem si přál, aby to vše bylo, jako kdysi. Když jsem se podíval na Marlee, měla zavřené oči a zřejmě si taky něco přála. Ale co? To nevím.
Lehl jsem si poblíž ohně na záda, ruce dal za hlavu a povzdechl si.
Foukal tu jen slabý větřík, protože ta jeskyně nebo převis byl z obou stran uzavřený, což moc nepropouštělo zimu. Co bych teď dál za postel.
„Chybí mi Mia a Max," uslyšel jsem Lee popotahovat. Zaklonil jsem hlavu a viděl, jak má kolena u hrudi a bradu položenou na nich. „Určitě jim chybíš, ale teď pojď spát, Lee," řekl jsem klidně.
Zakroutila hlavou. „Chci domů," zamumlala. Vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Zvedl jsem se a šel si k ní sednout. „Přestaň, takovou tě neznám, chci vidět tu nebojácnou starou Marlee, tu která mě nesnáší, která mě provokuje a neukazuje, jak slabá je. Tu, která se mi líbí," řekl jsem a podíval se jí do očí. Měla je jako vždy nádherné, člověk by se do nich dokázal dívat celý den. Najednou mi došlo, co jsem řekl.
„Lehneme si spolu," řekl jsem. Poslechla mě a lehla si, tak samo i já. Ale ona si hlavu položila na moji hruď a rukou mě objala kolem břicha. Nečekal jsem to, ale objal jsem ji kolem ramen.

***

Vzbudila mě opět zima. Už jsem si asi na to mohl zvyknout. Promnul jsem si oči a podíval se na spící princeznu vedle mě. Byla nádherná i přes ty tmavě kruhy pod očima, i přes to, jakou bledou pokožku měla, i přes to strniště na hlavě. Byla zkratka nádherná.
Nevím, kdy mi opět přirostla tak k srdci, ale asi to neovlivním. Situace, do které jsme se dostali díky naší šlamastice s alkoholem, mi ukázala i její druhou stránku. Ne tu, ve které 24 hodin denně po sobě křičíme, jak se nenávidíme a podobně. Ukázala mi tu její skrytou stránku. V té druhé byla totiž přesný úkaz nevinnosti a dokonalosti. Mrzelo mě, jak včera byla nešťastná z toho, že jsme se ztratili. Chtěl jsem ji pomoct, opravdu chtěl, ale neměl jsem, jak.

Ležela mi na hrudi a pevné mě objímala kolem pasu, já si ji přitáhl ještě blíž a zmrzlými prsty ji hladil po tváři. Byla zmrzlá stejně, jako já. Trochu se pomrvila, a pak se rozhlédla kolem, až skončila zrakem upnutým na mně. „Dobré ráno," usmál jsem se a čekal, až se vzbudí úplně. „Dobré ráno," úsměv mi oplatila, ale pak, jako by si něco uvědomila, mě pustila a rychle se prosadila. „Co se děje?" zeptal jsem se nechápavě a ona mi opět věnovala pohled a mírně se usmála. „Ale nic, jen, měli bychom jít dál," řekla a postavila se. Já ji napodobil a po chvilce jsme se už brodili sněhem.
„Mám hlad," řekla po půl hodině cesty a já jí musel dát za pravdu. Sám jsem umíral hlady a dal bych cokoliv i za plnou misku houbové polévky, kterou ze srdce nenávidím.
„Já vím. Já taky, ale jídlo už jsme všechno snědli," povzdechl jsem si a podíval se na ni. Celá se klepala zimou, tak jsem ji objal kolem ramen a začal třít rukou její rameno, aby se zahřála. „Děkuju," usmála se a trochu více se na mě natiskla.
„Dobré alespoň na tom je, že čím jsme níž, tak se otepluje, ale dám ruku za to, že nějak -3 stupně jsou určitě," řekl jsem a hned se mi trochu zvedla nálada, že nebudeme mrznout věcně. Pokud to zvládneme, co to říkám, zvládneme to. Určitě.