Your princess

1. Kapitola

Postávala jsem za dveřmi svého pokoje a nervózně poklepávala nohou. Čekala jsem, kdy konečně uslyším zabouchnutí dveří a budu moci beze strachu sejít dolů. Nepotřebuji totiž hned po ránu potkat svou drahou pěstounskou matku Elisabeth, která mě ze srdce nenávidí. A vážně to není jen moje zkreslená představa, ale krutá realita. Jediný důvod, proč jsem tu, je Josh. Byl to nejlepší přítel mých rodičů a slíbil jim, že se o mě postará, kdyby se cokoliv stalo, a že toho bylo vážně hodně. Konečně jsem uslyšela zvuk, na který jsem už deset minut čekala. Dneska si teda vážně dala načas. Vyšla jsem tedy z pokoje, ale nejspíš jsem si to nejdříve měla ověřit, protože neodešla ona, nýbrž její pravá dcera, Monica. A Elisabeth jsem samozřejmě musela potkat hned na posledním schodu z patra. Chtěla jsem se jen rychle protáhnout kolem ní, ale ona mě popadla za paži, až mě to zabolelo. Ale na jiný přístup jsem u ní ani zvyklá nebyla.
,,Copak neumíš zdravit?" zasyčela a já uhla pohledem. Měla by si rozmyslet, co vlastně chce. Jednou mi říká, že se na ní nemám opovažovat mluvit, a teď tohle.
,,Promiň mi to, Elisabeth," pípla jsem a ona mě pustila. Vydechla jsem zadržovaný vzduch z plic. Na místě, kde mě držela to pořád dost bolelo, ale nejspíš z toho důvodu, že jsem tam měla modřinu.
,,No, to teda ne. Ze školy půjdeš dneska rovnou domů a umyješ všechny okna, záchod i koupelnu. Já budu v práci, takže uděláš oběd pro Joshe a Monicu, a pro sebe. Tak samo s večeří. A všechno to po sobě uklidíš," nařídí mi. I na tohle jsem byla zvyklá, ale ještě nikdy mi nekazila můj odpolední program, který byl obzvláště teď vážně důležitý.
,,Ale dneska mám fotbal. Musíme trénovat na zápas," namítnu a ona mě spraží jedovatým pohledem. Divím se, že mi nedala facku za takovou "drzost".
,,A co já s tím? Vem si příklad třeba z Monicy, ta dělá gymnastiku a chodí do čtenářského kroužku. Copak jsi někdy viděla krásnou ženu běhat po zabláceném hřišti se špinavým míčem? Prostě si to budeš muset zařídit," zavrčí a mě už ani nenapadne protestovat. Vždyť bych stejně moc nepochodila. Musela bych zajít jedině za Joshem, ale to rozhodně neudělám. Vím, že by mi pomohl, ale trest od Elisabeth mi za to nestojí. Pak bych nemohla hrát fotbal další měsíc. Proč? Protože její tresty jsou trochu .. násilnické. V jednu dobu jsem za svým strýcem chodila každou chvíli, ale pak jsem do školy chodila jako jedna velká skučící panenka. Většinou jsme si pak vymýšlela lži typu: "Spadla jsem ze schodů." nebo ,,Zakopla jsem o patník." ,,Uklouzla jsem v koupelně." A po nějaké době už to samozřejmě bylo divné. Jenže pravdu bych stejně nikdy nerekla, protože nechci zničit život Joshovi, Monice, ani malému Thomasovi. Elisabeth není špatná matka a svou rodinu miluje, jenomže já jí tak trochu narušuju život. I když sama nevím proč. Nejspíš pořád myslí na to, co by to bylo za skandál, kdyby obyvatelé městečka zjistili všechno o mé minulosti, a že by to znamenalo totální pokles jejího místa ve společnosti. To jsou totiž věci, které patří u Elisabeth na přední příčky.
,,Dobře, zařídím si to," povzdechnu si a ona se vítězně usměje. Pak se vydá nahoru, nejspíš pro své věci do práce, ale ještě do mě schválně vrazí, když jde kolem mě.
Z mého stání u schodiště mě vyruší až kručení v břiše. Hmm, měla bych si ještě vzít něco malého, než půjdu do školy, protože tam budu mít zase až oběd. Uslyšela jsem troubení, což byl jasný signál, že už bych měla jít. Katherine mě každé ráno čekala před domem, protože řidičák jsem si udělat určitě nemohla, to by moje tetička nepřežila a autobus bych ráno nestíhala. Popadla jsem z ledničky jablko a vyběhla z domu. Když jsem se posadila na sedadlo spolujezdce, zabouchla jsem za sebou dveře.
,,Čauky," pozdravila mě s úsměvem Kath, ale já si nebyla jistá, jestli se usmívá na mě, nebo na sebe do zrcátka.
,,No ahoj," zamumlala jsem tiše. Jinak to vážně nešlo. Občas nastaly dny, kdy jsem toho namluvila o něco víc, ale nikdy to se mnou nebyla žádná sláva. Ona byla moje jediná a nejlepší kamarádka, ale že bych se jí nějak příliš svěřovala? Na to jsem odvahu neměla. Věděla jsem, že něco málo už samá ví, protože se známe už odmalička, ale sama jsem jí nikdy nic neřekla. Aspoň ne nic podstatného.
,,Hele, dneska zase nebudeš celý den doma, to chce trochu radosti," plácne mě po noze a já se chabě usměju. Jo, miluju pondělky, středy a pátky. To jsou dny, kdy máme trénink a jásej domů vracím, až kolem šesté. A pak taky soboty, kdy jsem celý den u Kath a většinou u ní i spím. Jsem ráda, že mám dovolené aspoň tyhle maličkosti. Akorát ne vždycky, no.
,,Dneska na trénink nepůjdu," řekla jsem jakoby nic a jelikož ona zrovna zastavovala u přechodu, trhla jsem sebou dopředu. Její řízení bylo někdy vážně za trest.
,,Renesmee! Ani mi neříkej, že máž zase období, kdy si nešikovnější než Pat a Mat," odpoví napůl ironicky. Prohrábnu si vlasy a zavrtím hlavou.
,,Musím být doma a uklízet, vařit a tak," protočím očima. Katherine nespokojeně mlaskne. Tohle ona dělává často.
,,Proč zase? Copak se zase Elisabeth nelíbí? Vstala si moc brzo ráno, nebo si snad nezavřela dveře od koupelny," vyprskne a naštvaně se kouká před sebe. Jako moje kamarádka toho ví hodně, ale podrobnosti vážně vědět nemusí. Ale tohle jí snad říct můžu. Stejně to nikomu vykládat nebude. Taková ona není.
,,Ehm, ráno jsem ji nepozdravila," pokrčím rameny. Katherine prudce zaparkuje auto snad přes tři parkovací místa a rozhořčeně udeří do volantu, takže zatroubí.
,,Aaaaa! Já tu ženskou nenávidím! Ale ta sobota platí, ne?" otočí se na mě. Opatrně přikývnu. Pokud se nic nepokazí, pak určitě. Sama od sebe doma určitě nezůstanu. Takový blázen nejsem.