Škaredá (HP)

~1. kapitola - Krásnohůlky~

Emily seděla na dlouhé lavici vedle své matky. Chodba se zdála nekonečná, možná i skutečně byla. Nebyl slyšet jediný zvuk, jako kdyby byla škola úplně prázdná. Emily těkala očima z jedné strany na druhou. Očekávala, že se každou chvíli někdo objeví, třeba i jen uklízečka... Nebo zapomnětlivý student. Nikdo se neukázal. Všichni byli schovaní.
,,Nehrb se," napomenula ji zničehonic matka tichým, ale důrazným hlasem.
,,Tohle je trapný," odvětila Emily stejně tiše. ,,Sem já nepatřím." Její matka na ni pohlédla a na vteřinu Emily zahlédla v matčiných očích obavy. Bála se o svou dceru, Emily to věděla, proto se chovala tak otráveně. Nechtěla, aby její matka věděla, že jí na tom ve skutečnosti hodně záleží. Potom by byla zklamaná, že Emily nepřijali. Obě by byly zklamané.
,,Nech toho. Do Bradavic se vrátit nemůžeš. Copak nechceš dokončit studium? Co by sis počala? Musela bys pracovat v mudlovském světě, a to bych ti, zlatíčko, nedoporučovala," vysvětlovala matka.
,,Možná lepší než být tady," zauvažovala nahlas Emily.
,,Ty si mé snahy vůbec nevážíš," obořila se na ni matka. ,,Myslíš, že si to tvoji spolužáci můžou dovolit? Myslíš, že i ostatní přejdou sem? Ne, to ti říkám na rovinu! A víš proč? Protože málokdo si může dovolit takový luxus. Tak se narovnej v zádech a ukaž jim, že máš všechny potřebné schopnosti, aby tě přijali!" Emily se zašklebila, i když moc dobře věděla, že její matka má pravdu.
,,Ostatní zůstali v Bradavicích," opáčila Emily, protože nic matce uznávat nechtěla.
,,Chceš zůstat v Bradavicích? Má drahá holčičko, to raději běž pracovat jako číšnice," pravila matka přísně, ale Emily moc dobře věděla, že ji tím chce jen chránit. Měly složitý vztah. Obě se měly rády, ale ani jedna z nich to té druhé přiznat nechtěla. Matka si vyčítala, co se Emily stalo. Emily to vyčítala sama sobě. Obě byly svým způsobem zoufalé.

Otevřely se veliké dveře a vystoupila drobná žena s blonďatými vlasy spletenými do složitého copu. Vypadala jako žena, která láme srdce na potkání. Neusmívala se, perfektně se ovládala a nedala najevo jedinou emoci. Pohlédla na Emily a její matku, jednou mrkla dlouhými řasami a smyslným hlasem řekla: ,,Emily Bridgesová?" Emily na ni zírala a nebyla schopná zareagovat.
,,Ano, ano, to je má dcera," ozvala se matka po jejím boku.
,,Prosím, pojďte dál, slečno Bridgesová," vyzvala žena. Matka nenápadně žďuchla loktem do Emily, ta sebou trhla, vstala, upravila si sukni a následovala ženu. Zavřela za sebou dveře, ještě stihla zahlédnout svou matku, jak naznačuje, aby se narovnala. Ne, nechtěla ji zklamat. Otočila se čelem k místnosti. Užasla. Obrovská okna osvětlovala pokoj, kolem oken se pohupovaly stříbřité záclony a jemný vánek rozechvíval zvonečky pověšené na stropě. Cinky linky. Cink, cink. Cinky linky. Emily pootevřela ústa, jako by se snažila vdechnout atmosféru do plic. Měla pocit, že když na dlouho zadrží dech, mohly by v ní rozkvést lekníny.
,,Slečno?" ozvala se znovu žena. Emily pohlédla před sebe. U dlouhého stolu sedělo pět lidí. Madame Maxime, tu znala - byla před pár lety v Bradavicích, seděla v čele a vyčnívala nejen svou výškou, ale hlavně svým důležitým výrazem v obličeji. Po její pravici seděli dva muži. První starší, oblečen ve světle modrém obleku, dlouhé bílé vlasy měl svázané do culíku. Druhý muž byl mladší, měl bílou košili a černé kalhoty, vypadal nonšalantně a něco si zapisoval. Do tváře mu padal jeden pramen černých vlasů. Emily čekala, že až muž vzhlédne, bude mít i černé oči, ale za vteřinu se na ni zahleděl pár světlé modři. Kdyby Emily nebyla tak vyděšená, poznamenala by si, že je ten učitel poměrně pohledný. Jenže to byli vlastně všichni. Po levici ředitelky seděla postarší žena s rudými vlasy. I když byla očividně dávno přes čtyřicítku, Emily musela uznat, že nikdy neviděla krásnější ženu. Vskutku okouzlující žena. Na úplném konci stolu seděla žena s copem, která pro ni přišla na chodbu.
,,Dobrý den," řekla Emily nejistě. Na nic víc se nezmohla.