Škaredá (HP)

~3. kapitola - První katastrofy~

Emily byla zvyklá na společné ložnice, takže byla mile překvapena, když zjistila, že má pokoj jen pro sebe. Nemusela poslouchat chrápání spolužaček, špitání uprostřed noci, chichotání. Poděkovala bohům. Oproti ostatním místnostem, které viděla, byl její pokoj poměrně skromně zařízený. Jí to ale naprosto postačilo. Postel, okno, pracovní stůl, skříň a maličká koupelna - co víc si přát? Na stěnách se tapety houpaly sem a tam jako na moři. Sotva povšimnutelné kolébání spirálek. Emily na tapety hleděla tak dlouho, dokud se jí nezačala motat hlava. Došla ke svému kufru. Mohla oblečení naskládat do úhledných komínků, místo toho zvolila jednodušší cestu. Všechno naházela halabala do skříně a zavřela ji, pak z kufru vyndala knihy a opatrně je vyskládala na poličku nad stůl. Spokojeně pohlédla na tituly knih a padla na postel. Měla celý večer pro sebe. Zavřela oči a odpočívala. Nevěděla, co bude dělat. Přemýšlet se jí nad zítřkem nechtělo. Takže zaměstnávala mysl zbytečnými úvahami o ničem.

Večer se překlenul v noc. Emily zírala na strop a přemýšlela nad svými spolužáky. Zajímalo ji, jestli se do Bradavic vrátil Potter a jeho kamarádi. Nedokázala si představit, že by se Grangerová vzdala vzdělání. Na druhou stranu Emily znala Hermioninu loajalitu vůči Potterovi. Byla si téměř jistá, že Lenka Láskorádová zůstala s otcem doma. Byla příliš křehká, než aby čelila Snapeovi jako řediteli. Stýskalo se jí, i když si to nechtěla přiznat. Chyběla jí jistota, scházel jí pocit, že má útočiště. Bradavice bývaly nejnebezpečnějším místem na světě, aspoň si to všichni mysleli. A teď utíkala daleko od toho hradu a od zrady, kterou Snape uštědřil nejen Brumbálovi, ale celé škole, každému studentovi a každé studentce. Teď přicházela nová šance, cizí lidé i prostředí, bez záruky štěstí. Věděla, jak na ni budou reagovat... A bála se. Za okny už svítalo, když Emily usnula.

Podívala se rozespale na hodiny, ihned se napřímila a šokovaně zamrkala. Zaspala snídani. Už dávno měla být připravená. Vylezla z postele a rozběhla se do koupelny. Přehlédla kufr, zakopla o něj a spadla. ,,Sakra!" postěžovala si, vyhrabala se na nohy. Poskakovala po pokoji (se zubním kartáčkem v puse) a snažila se narvat do silonek. ,,Kua," zamumlala vytočeně a doskákala do koupelny, aby do umyvadla vyplivla pastu.

Oblékla si sukni a kabátek, opláchla si tvář a zamračila se na sebe do zrcadla. ,,Bohové, ti tě budou nenávidět," řekla sebekriticky. Doběhla k pracovnímu stolu a začala se přehrabovat ve stozích pergamenů, které včera dostala od ředitelky. ,,Rozvrh, rozvrh, rozvrh..." šeptala, jako by jí to mělo pomoct s nalezením rozvrhu. Nakonec ho našla až vespod. Začetla se. ,,Čtvrtek... Jasnovidectví... Komnata v bílé věži? Cože?" Emily to zmátlo, protože všechny věže, které v Krásnohůlkách byly, měly třpytivě bílou barvu. ,,Jak to mám sakra...?" Začala si zoufat. Nakonec posbírala všechny učebnice, tašku a vyběhla na chodbu. Nikdo tam nebyl. Kde ti lidé jsou? Vždyť hodina začíná až za deset minut, měli by tu ještě pobíhat rozespalí studenti, divila se Emily. Nebyl tu nikdo, koho by se mohla zeptat na cestu. Čekala, že za každou zatáčkou se objeví dveře od třídy, jakékoliv třídy, kde by se mohla zeptat, kudy se vydat. Nikde nic nebylo. Emily se zastavila, byla udýchaná a vyčerpaná. Chtělo se jí brečet. Přijde pozdě první den na nové škole. Typické! Ne! Nebylo to typické! Typické by to bylo pro mrzimorské, kteří byli věčně zasnění, pro nebelvírské, kteří napravovali křivdy a nehleděli na hodiny, zmijozelští chodili do výuky jak se jim zachtělo. Ale Havraspár? Přijít pozdě a být z Havraspáru znamenalo ponížení! ,,Bohové! Vždyť tohle nemůže být pravda!" zašeptala pro sebe a znovu se rozběhla. Blížila se k dalšímu rohu, tentokrát si byla jistá, že narazí na nějakou třídu. Místo toho narazila do člověka a spadla na zem - podruhé za toto ráno.
,,Jsi v pohodě, princezno?"