Škaredá (HP)

~7. kapitola - Sladká slečna Ockersová~

Do pátečního rána se Emily probudila brzy. Poučila se ze včerejšího fiaska. Oblékla se, vlasy zčesala na stranu, aby jí aspoň trochu zakrývaly obrovskou jizvu. Kdyby to bylo možné, nosila by kapuci. Sešla ke snídani, usadila se k prázdnému stolu a zírala na kávu bez kofeinu. Neměla chuť jíst, pít ani studovat. Chtěla se vypařit, vysublimovat, zmizet.
,,Dobré ráno, slečno," ozval se hlas. Emily vzhlédla k mladému profesorovi magického umění.
,,Dobrý den," pozdravila Emily.
,,Jak se vám tu líbí? Cítíte se tu dobře?" zeptal se, ale Emily věděla, že se pouze snaží být zdvořilý. Ve skutečnosti nikoho nezajímala.
,,Zvykám si," odvětila stroze.
,,Věřte, že je tohle skvělá škola. Dejte tomu čas," řekl a povzbudivě se usmál. ,,Chtěl jsem vám říct..."
,,Gerarde! Mohl bys na chvíli?" zvolala zvonivým hlasem blonďatá učitelka. Profesor se otočil a kývl hlavou.
,,Mějte se hezky, slečno," rozloučil se s Emily a zamířil za Ponceletovou. Paráda, super rozhovor, ušklíbla se Emily.

Julien vstoupil do třídy s pažemi rozpřaženými jako Spasitel světa. Někteří radostně tleskali a zvolávali: ,,Ať žije král!" Julien (idiot) se zářivě usmál a hluboce se uklonil. Violeta prošla kolem něj a nevěřícně zavrtěla hlavou.
,,Ať žije královna!" houkl Julien. Violeta se otočila, sladce se usmála a zvedla prostředníček. ,,Jsem raněn! Zlomila jsi mi srdce!" křikl teatrálně Julien, chytil se za hruď a padl k zemi. ,,Již nechci žít! Královna mne ponížila před našimi poddanými!"
,,Pane Laurente, okamžitě si sedněte do lavice," pravil starý profesor, který zrovna vcházel dveřmi. Nevypadal překvapeně, ani naštvaně. Julienovo chování ho nijak neudivovalo. Obešel ho a stoupl si před katedru. Všichni si připravili učebnice, zatímco se Julien hrabal ze země. Emily toho profesora neviděla, při přijímacím pohovoru nebyl mezi pěticí, se kterou již měla tu čest. Uvažovala, jestli by se neměla jít představit. Nakonec došla k závěru, že na sebe nebude příliš upozorňovat (od toho tu byl Julien Idiot Laurent). Profesor si jí nevšiml za celou hodinu, nebo to nedal nijak najevo. Tím pádem se jí nepředstavil a Emily nevěděla, jak se daný muž jmenuje. Ne že by jí to nějak extrémně vadilo, to ne, měla celý školní rok na to, aby zjistila jeho jméno.

Na poslední hodinu se rozdělili, chlapci odešli a dívky se vydaly do přízemí. Nejdřív vešly do šatny, odložily si učebnice a kabátky. Emily si svůj kabátek nechala, nechtěla se ukazovat. Přes oblečení si uvázaly zástěry s kanýrkem. Emily si svázala vlasy gumičkou, i když jí to bylo značně nepříjemné, protože si nemohla prameny vlasů zakrývat tvář. Ostatní dívky si daly víc záležet, udělaly si drdol a zafixovaly ho nádhernými síťkami do vlasů. Když byly připravené, vešly do obrovské kuchyně s pultíky. Emily si našla volné místo a čekala. Do kuchyně nakráčela houpavým krokem žena v růžových lodičkách a růžové mašli ve vlasech. Vypadala jako žena, která přicestovala časem z padesátých let. Neměla zástěru, místo toho byla oblečena do modrých šatů. Měla nadváhu, bohové, ta ji ale uměla nosit s elegancí! Na své přednosti byla očividně hrdá a nestyděla se za ně. Jako jedna z mála učitelů se Emily představila. Jmenovala se Anke Ockersová a měla přízvuk, který Emily neznala. Její hlas byl hlubší než ostatních dívek a žen. Oznámila, že budou dělat muffiny. Emily se zhrozila. Nepekla... Nikdy nepekla ani normálně, ani za pomoci magie. Ostatní dívky si připravovaly mísy a Emily se je snažila napodobit, ale ruce se jí třásly.
,,Má drahá," zasmála se něžně Ockersová a přistoupila k Emily, ,,vám dám knihu receptů, abyste věděla, jak na to. Kdybyste si zoufala, můžete se mě na cokoliv zeptat." Emily byla překvapená, nečekala, že by jí někdo nabídl pomoc. Jiní učitelé ji v tom nechali samotnou, ale profesorka Ockersová měla pochopení. Hned si ji tím získala.
,,Moc děkuju," řekla Emily s upřímnou vděčností.
,,To je přeci jasné." Ockersová mávla rukou na znamení, že Emily nemusí děkovat. ,,Dívky, nezapomeňte na kypřící prášek, aby těsto nakynulo. Ale přidejte ho až ke konci přípravy," zahlaholila ke všem. Děvčata přikývla a dál pracovala. Emily si pročetla návod a došla k závěru, že to určitě zvládne. O deset minut později už byla celá od mouky a Ockersová jí pomáhala s napravením všech škod.
,,Omlouvám se," zašeptala Emily provinile. Ockersová se zasmála.
,,Byla bych velice překvapená, kdyby vám to šlo hned první den. Dívky se učily celých šest let, aby jim nelétaly přísady po celé místnosti," uklidňovala ji Ockersová. ,,Teď jahody. Dejte pozor na nůž, někdy bývá dost nevyzpytatelný, když jde o malé ovoce."

Během pečení si dívky sedly a povídaly si. Některé uklízely. Anke Ockersová nahlížela na jejich díla, ale neotvírala trouby, protože by utíkalo teplo. Nakonec mávla hůlkou a z velikánské lednice přiletěla limonáda s okurkou a citronem a rozlila se do malých skleniček.
,,Děkujeme, slečno Ockersová," pravily dívky jednohlasně a každá se chopila své sklenky.

Emily vyndala své muffiny z trouby a zálibně si je prohlížela. Šest krásných muffinů. ,,Nádhera!" zvolala potěšeně Ockersová. ,,Slečny, zatleskejte slečně Emily. Zvládla své první muffiny."
Děvčata skutečně zatleskala. I když se některé dívky tvářily, že by bez donucení nezatleskaly, Emily si to i tak užívala. Malé úspěchy se cenily stejně jako ty větší.