Guise

2. Kapitola

A máma nelhala. To místo bylo opravdu kouzelné, snad ještě víc než v jejím vyprávění. Prostorný bílý dům s tmavými okny a rozsáhlou zahradou, na které nechyběl útulný altánek ani spousta spousta květin a stromů. Na chvíli jsem na všechno zapomněla a nechávala se unášet naším novým domovem.

Když mě však máma zavedla do mého nového pokoje, nemohla uvěřit svým očím. Světlá místnost s francouzskými okny, po kterých splývaly vzdušné závěsy, veliká postel se spoustou nejrůznějších polštářů, na kterou jsem se už chystala skočit, když v tom mou pozornost upoutala bílá toaletka s osvětleným zrcadlem, bílé poličky a výklenek ukrývající šatnu, o jaké se mi v životě nesnilo. 

Bezmyšlenkovitě jsem začala běhat z jedné strany pokoje do druhé a nevěděla, k čemu se vrhnout dřív. 

"Líbí se ti?" zastavila mé počínání máma stojící ve futrech dveří, která mě s úsměvem pozorovala a já se jí vrhla kolem krku. "Děkuju," zašeptala jsem a když jsem se odtáhla, Tom už mě nedočkavě prosil, abych se šla podívat do jeho království. Musela jsem se usmát nad tím, že i po té době, co jim tento dům byl novým domovem, ho nadšení neopustilo a stále ho se mnou chtěl sdílet, jako by tady byl poprvé. Ale budu upřímná, kdyby mi máma nepřipomněla průzkum města, co jsem měla v pránu, nejspíš bych tady strávila celý den.

"Opravdu se k tobě tvá drahá máma nemůže připojit?" žadonila, ale já zakroutila hlavou.

"Potřebuju být chvilku sama, seznámit se s novým okolím a trošku si všechno porovnat v hlavě," vysvětlila jsem a trošku mě zabolela vzpomínka na to, jak se těšila, až spolu budeme zase chvilku jenom samy dvě.

"Dobře Zlato, chápu to. Stalo se teď toho moc," poukázala na onen večer a v jejím hlase jsem poznala,  že ani pro ni není úplně jednoduché o tom mluvit. 

"Pohled na mě ti to ani nedovolí," poznamenala jsem ironicky, než jsem se nad tím vůbec stihla zamyslet. Věděla jsem, jak moc ji to bolí za mě. Když jsem spatřila její skleslý pohled a oči, ze kterých se rázem ztratila ta jiskra, která se tam konečně zase začala objevovat, tolik jsem litovala, že se nedokážu ovládat a nejradši bych si za tu hloupou větu nafackovala.

"Promiň," špitla jsem.

"Do smrti si budu vyčítat, že jsem se tam nerozběhla dřív než ty, nikdy si to neodpustím Lottie," její hlas jsem nepoznávala a špatný pocit v mém nitru narůstal. Jako by její city byly silnější než veškeré moje pocity a já až teď uviděla, že tu tíhu nese za nás všechny a ještě mnohem intenzivněji. 

"Tohle neříkej, si skvělá máma," zašeptala jsem a objala ji.

V rychlosti jsem zkontrolovala v zrcadle svůj vzhled, protože i přes to, že paruka a make up mi opravdu umožňovaly vypadat v rámci možností jako dřív, já nitru věděla, že to není skutečné a užíral mě strach  a pocit, že tu skutečnost mohou ostatní prokouknout i skrz maskování. 

Pak už jsem se ale radši rychle vydala na cestu, aby mi z pusy zase neuteklo něco dřív, než to moje hlava zvládne zpracovat. V tom jsem mistr.

Když jsem procházela dlouhou ulicí, kterou lemoval nespočet domků, vlastně mi to připomínalo domov. Zastesklo se mi po známých zákoutích a přátelských občanech, kteří mi každý den zpříjemňovali a jakoby na mě začal tížit první kámen. 

Doteď jsem byla plná dojmů a těšila se na nový začátek tak moc, že jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, koho a co všechno ztratím. Ale teď když jsem procházela cizími ulicemi, všechno mi najednou připadalo tak prázdné a vzdálené a mě ovládl strach, že to pro mě takhle cizí zůstane napořád.