Guise

10. Kapitola

Měla jsem pocit jako by se můj život najednou převrátil naruby. Jako by Brandon byl zdroj toho, abych všemu konečně mohla dát nový začátek.

Práci v kavárně jsem si zamilovala a to především díky vstřícným hostům a Brandonovi, který pokaždé věděl, jak mi zpříjemnit pracovní den. Taylor se choval zvláštně. Byl zamlklý a skleslý, ale moc dobře věděl, že tu pro něj jsem a když pomocnou ruku nechtěl přijmout, rozhodla jsem se, že mu ji nutit nebudu. Se Scar jsme se staly nerozlučnou dvojkou a někdo tak bezprostřední mi tady chyběl víc než jsem si uvědomovala. 

Díky Brandonově pozornosti jsem už ve škole neměla nálepku nové holky, ale všichni moc dobře věděli, kdo je to Charlotte. Všechno do sebe začalo tak rychle zapadat, že mi to přišlo až neuvěřitelné a ta pesimističtější část mě začínala přemýšlet, kde a kdy se vyskytne onen zádrhel. 

"Ahoj," pozdravila jsem s rozzářeným pohledem Brandona, když jsem vycházela ze školy a připojila se k jejich obvyklému hloučku. Bylo neskutečné, jak se to pro mě za tak krátkou dobu stalo tradicí, zvlášť když si vzpomenu, jak jsem kolem nic vždycky celá nesvá procházela. Brandon kolem mě ovinul svoji paži a já si opřela hlavu o jeho hrudník. 

"Tak co, chlape, kdy u tebe zase něco bude?" nadhodil něčí hlas.

"Teď je řada na tobě, Justine," ušklíbl se Brandon a pomalu jsme odcházeli k jeho autu. 

"Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys ke mně nechtěla zítra přijet, vyzvedl bych tě," položil mi otázku když zaparkoval před naším domem a ve mně rázem hrklo. Něco mi říkalo, že pravda o mém těle už visí jen na posledním vlásku a nebude trvat dlouho než se přetrhne. "Uvidíš, že nebudeš litovat. V pět mě čekej," vtiskl mi pusu na tvář a já se pomalu celá zaražená odebrala do domu. 

---

To že jeho rodina neměla nouzi o peníze jsem věděla už dávno, ale když mě dovedl do místnosti ozářené tlumenými světly, uprostřed které se vyjímala přepychová vířivka, na jejíž okrajích byly zapálené svíčky a u jednoho z rohu stálo šampaňské se dvěma skleničkami, zatajil se mi dech. 

Pomalu jsem se rozhlížela kolem sebe jako omámená, ale jakmile si přetáhl tričko přes hlavu, nezachvělo se mi tělo vzrušením, ale zamotala se mi hlava tak, že jsem se musela posadit. 

"No tak Lottie, pojď za mnou," lákal mě a pomalu si svlékal i kalhoty. Jeho tělo jako by ztvárňovalo dokonalost. Nemohla jsem mu teď ukázat to svoje. Nebyla jsem připravená čelit tomu zklamání.

"Nevzala jsem si plavky," špitla jsem a nervózně zvedla hlavu. Tohle chování se mi ani trošku nepodobalo.

"Jsi tak roztomilá," přistoupil ke mně, pohladil mě palcem po tváři a jemně mi zvedl hlavu. "Moc dobře víš, že nic tak zbytečnýho jako jsou plavky, nepotřebuješ," zapředl mi do ucha, olízl mi ušní lalůček a pak začal polibky obdarovávat můj krk.

Do očí se mi nahrnuly slzy a odstrčila jsem ho od sebe. "Já.. já nemůžu, Brandone," špitla jsem a skoro se až bála podívat se mu do tváře. Tolik jsem si přála ze sebe všechno shodit a přitisknout se k němu v té horké vodě, smát se a sledovat, jak zaklání hlavu, tolik jsem si přála dát mu to co si zaslouží a to po čem touží. 

"Já vím, že to chceš, Charlotto, tak už mě přestaň provokovat," najednou jeho hlas nabyl na hrubosti a rukama mi vnikl pod tričko. Jeho dotek byl hrubý a zaměřil se na prsa, takže jizvy nemohl cítit. Pokusila jsem se ho znovu odstrčit a vymanit se z jeho sevření, ale chytil mi ruce, přitiskl mě ke zdi za mnou a palcem mi přejel přes rty. 

"Dovolila jsi mi už tolik věcí, Krásko," naklonil hlavu na stranu a jeho oči, ze kterých zmizela všechna ta něha, na kterou jsem si tak rychle zvykla a zbyl v nich jen obrovský chtíč, který mě každou sekundou děsil víc a víc, zkoumaly mou tvář.

Všechny výčitky teď zmrzly a nahradil je strach a obavy.

"Brandone prosím," přeskočil mi hlas a zněl tak žalostně, že jsem ho nepoznávala. Ruce mi držel tak pevně, že jsem se nemohla hnout a způsob, jakým se do mě zabodávaly jeho oči mi vháněl slzy do očí nezadržitelným způsobem. 

Absolutně však ignoroval veškeré moje námitky, slzy nebo zoufalství, které ze mě muselo jen čišet.  Jeho ruka popadla lem trička a hrubě mi ho strhl přes hlavu tak prudce, že strhl i paruku. V tu chvíli jsem se neovladatelně rozbrečela a obličej si skryla do dlaní. Neodvažovala jsem se na něj podívat, ale to jak přede mnou stále nehybně stál a nespouštěl ze mě pohled mě děsilo snad víc než cokoli, co by mohl říct.

Věděla jsem, že ve vztahu plném lásky bych nikdy neměla být vystrašená z toho, že můj přítel uvidí mé chyby a nedostatky, i když jsou takovéhle. Ten člověk by mě měl upřímně milovat pro to jaká jsem, měl by milovat i všechny mé chyby, neměla bych se před ním bát upřímnosti. Měl by mě přijmout. Nic není dokonalé, ale měla jsem pocit, že před Brandonem si nedokonalost nemohu dovolit. 

A právě teď před ním seděla na zemi schoulená dívka poznamenaná životem, úplně jiná než po čem toužil, ale byla jsem to já. A když jsem se odvážila zvednout pohled, věděla jsem, že takovou mě někdo jako on nepřijme. 

"Kdy jsi mi to chtěla říct?" promluvil konečně, ale pod tónem jeho hlasu jsem skoro nadskočila. "Tak kdy?" vykřikl a v jeho očích vzplály plameny. 

Stud mi rozléval po celém těle ledový pot, nebyla jsem schopná ze sebe dostat jedinou hlásku. 

"Tak kdy?!" zařval, až jsem měla pocit, že ze mě moje malinká dušička vyletěla a nebyla jsem schopná se ani nadechnout. 

"Proboha, nemůžu uvěřit, že jsem ho strčil do pusy takové.." držel se za hlavu, chodil sem a tam a já neměla ani odvahu se na něj podívat. Tolik mě to bolelo. Naprosto jsem chápala, že jsem s mu hnusila, i když člověk jako on si pochopení nezasloužil ani v nejmenším, ale bez jakýchkoli okolků takhle odsoudit člověka, aniž by věděl, čím si musel projít, mi přišlo odporné. 

Probíhal ve mě bolestivý boj, do uší mi jen tupě vrážel jeho hlas, ale neslyšela jsem jej. Byla jsem schopná jen sledovat toho muže přede mnou, který na mě zanevřel, ale já to nedokázala. 

Jeho kamenné srdce ničilo to mé, které pro něj hořelo. Nechal mě se do něj zamilovat a tohle ponižující odmítnutí mě trhalo na kusy. 

"Běž! Vypadni odsud!" vykřikl a probral mě tak z transu. Škubla jsem hlavou a upnula na něj žalostný pohled malého štěněte. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě děje, nechtěla jsem. 

"Běž!" zahřměl jeho hlas prostorem a já se vyděšeně zalkla. Nechtěla jsem věřit tomu, že jsem o něj právě přišla. 

Takhle.

Takovým způsobem.

Ale především jsem cítila bezbrannost, ponížení a nespravedlnost. 

A lásku. 

Strnule jsem se zvedla ze země, v rychlosti popadla všechny svoje věci a rozběhla se pryč. Slzy mi stékaly po tvářích, mé tělo ovládal šok a adrenalin, cítila jsem, jak mi žilami koluje krev závratnou rychlostí a srdce bije jako splašené. 

Nezastavovala jsem, neohlížela jsem se. 

Najednou jsem mu chtěla být co možná nejdál, ale zároveň nejblíž. Nenáviděla jsem svoje tělo za to, že mě o něj připravilo a zoufale si přála vrátit čas.