Guise

4. Kapitola

Při odchodu jsem se rozhodla skříňku obejít velkým obloukem a namířila si to rovnou domů. Je přirozené, že je člověk plný dojmů a ty moje byly mnohem příjemnější než jsem čekala. Než jsem se však stihla víc do hloubky zavrtat do svých myšlenek, cestu mi zatarasil Brandon.

"Co kdybych ti dělal společnost i cestou domů, když už ti byla moje maličkost dneska tak nápomocná, třeba by se pro ni ještě našlo využití." Naklonila jsem po jeho slovech hlavu na stranu a rozesmála se.

"Jaké využití by mi tvoje maličkost mohla ještě nabídnout?" Zajímala jsem se a pomalu se rozešla dopředu. Sjednotil svůj krok s tím mým a zkoumavě se na mě zadíval.

"Co třeba si zpříjemnit odpoledne?" Nadhodil.

"V tom případě by se ode mě měla tvoje maličkost držet dál," začala jsem si smát, ale když jsem zjistila, že se jeho výraz ve tváři vůbec nezměnila jeho kroky stála kopírují ty moje, smích mě rychle přešel.

"Jsem rád, že souhlasíš." Uzavřel to a na jeho obličeji se vytvořil pyšný výraz, který mě znovu rozesmál.

"Asi bych měla napsat mamce, že-" Nestihla jsem ani doříct větu, když na mě moje drahá máma zamávala z auta. "Nemám počítat s tvým odvozem, chápu." Zazubila se na mě a já jen vymýšlela scénáře, jak jí vysvětlím, že mě jen pronásleduje a nic jiného v tom není. Než jsem ale stihla cokoli říct, ujížděla i s mým bráškou v autě od školy. Odevzdaně jsem si povzdechla a zaměřila se na Brandona.

"Tak mě veď, nechávám to na tobě." Pokrčila jsem rezignovaně rameny a následovala ho.

"Co tě sem vůbec přivádí?" Začal se zajímat, když náš krok v klidné uličce zvolnil.

"Naši zde mají lepší pracovní podmínky." Zalhala jsem a pokrčila při tom rameny. "A někdy je prostě fajn začít znovu." Dodala jsem, abych mu aspoň nějakým filosofickým způsobem sdělila i pravdu a zahleděla se přitom na vysoký košatý strom. 

"Takže tady reprezentuješ své nové já?" Zažertoval, ale vzhledem k mojí situaci to bylo spíš uvedení do reality.

"To starý jsem milovala, ale tak nějak nemám na výběr." Pokrčila jsem znovu nepatrně rameny, a upřímně odpověděla dřív než jsem si to stihla nějak rozmyslet. Nevypadal však, že by ho moje odpověď nějak zaskočila a to mě přimělo nad tím dál nepřemýšlet.

"A co ty? Ráda bych se o tobě konečně taky něco dozvěděla." Přesměrovala jsem hovor k němu.

"Já se tady narodil, takže pořád ten stejnej Brandon." Pousmál se na chvilku ke mně otočil hlavu. Cítila jsem, že si mě prohlíží, což pro mě bylo na jednu stranu zvláštní a vlastně trošku nepříjemné, ale nejevil žádné znaky udivení či čehokoli jiného. Naopak. Jeho úsměv se prohloubil a to mi zalichotilo.

"Jenže vzhledem k tomu, že já starého Brandona neznala, neznám ani toho stávajícího." Na chvilku jsem se odmlčela a zaregistrovala si, že ho moje reakce zaujala. "Všimla jsem si, že hraješ fotbal, nebo aspoň jsem si to podle té mikiny odvodila." Nadhodila jsem.

"Od minulýho roku jsem kapitán." Pochlubil se, ale zároveň od něj ta vyřčená věta zněla tak obyčejně a nenuceně, jako by to byla běžná věc.

"To bych měla být poctěna, že jsi mě vzal ven, co?" Zasmála jsem se a následovala ho do útulné a mně už poměrně známé kavárničky. 

"Nebo by to potěšení mělo být spíš na mé straně." Opáčil.  

Už už jsem chtěla vyhrknout nějakou hloupost, co se mi zrovna dostala na jazyk, když jsem si však v hlavě znovu jeho slova přehrála, po tváři se mi rozlil úsměv, který nezmizel ani když se za mnou vracel zpátky ke kulatému stolečku se dvěmi kávami v rukou.