Guise

1. Kapitola

Tiché avšak zintenzivňující se pípání mi začalo pronikat do temnoty, kterou jsem si až v tu chvíli začínala uvědomovat. 

Oči se snažily rozlepit, ale nedokázaly zaostřit. Všechno bylo rozmazané a nepoznávala jsem to tu. Rozmazaná clona se však pomalu začala rozestupovat, můj zrak spočinul na nespočtu hadiček a pípání se zdálo čím dál hlasitější. Pořád zesilovalo, až jsem měla chuť zacpat si uši a začít křičet. Těžce jsem vydechovala a snažila se to všechno kolem sebe pochopit.

"Holčičko moje!" vykřikl ženský hlas a když se mi podařilo zaostřit, mohla spatřit slzy v máminých očích a její teplá dlaň sevřela tu moji. "Ty žiješ," zašeptala dojatě a hřbet její ruky se mi otřel o tvář. Rty se jí chvěly a slzy se jí nezadržitelně řinuly z očí. 

"Co se stalo?" dostala jsem ze sebe chraplavým hlasem a čím víc jsem přicházela k sobě, tím víc vyčerpaně jsem se cítila. 

Začala mi pomalu připomínat celý příběh a když jsem zavřela oči, promítaly se mi záblesky vysokých plamenů, kouře a Toma, jak bezmocně křičí o pomoc a pak se všechno rozplynulo zase v onu tajemnou tmu. 

"Je v pořádku?" vyhrkla jsem a ignorovala, co říká. Neměla jsem ani sílu vnímat do posledního detailu její slova a sama se bezděčně pokoušela vzpomenout si na onen večer.

"Jsme tady s tebou všichni, za chvilku ho tady máš i s tátou," povzbudivě se na mě usmála, ale v jejích očích se promítala bolest. Cítila, že něco není v pořádku, ale momentálně jsem neměla sílu na to zjišťovat, co. 

Všechno mě bolelo a vysilovalo. Proto se mé oči znovu zavřely, ale tělo stále vnímalo mámin dotek. Nepatrně jsem se usmála, ale oči nechala zavřené.

Klapnutí dveří mě upozornilo na nově příchozí. Čas jsem vnímala hrozně zkresleně a nebyla jsem schopná si uvědomit, jak dlouhá doba vůbec uplynula.

"Lottie?" špitl tenký dětský hlásek, ale víčka byla až příliš těžká. Jeho horká dlaň mě chytila za ruku a mně se nepatrně podařilo ji stisknout. 

Slyšela jsem jejich hlasy, ale všechno je pro mě bylo tak namáhavé, že jsem už ani nevnímala, co říkají. Jediné, co mi vrtalo hlavou bylo, co všechno se to vlastně přihodilo, že mě to přivedlo až sem. 

Ale nějaký vnitřní hlas mi napovídal, že to vědět nechci. S hlavou plnou otázek a starostí jsem se poddala spánku, který si moje ztěžklé tělo, které jako by ani nebylo moje, za těch pár minut fungování vyžádalo.

---

Každou minutu strávenou na nemocničním lůžku jsem se úpěnlivě snažila si vzpomenout. Poskládat veškeré střípky dohromady. 

A od chvíle, co mé tělo nabralo dostatek energie na to, aby dokázalo plně vnímat sebe i okolí a byla mi oznámena ta krutá skutečnost, co se se mnou stalo, nedokázala jsem myslet na nic jiného. 

Po mnoha měsících strávených na nemocničním lůžku, kdy jsem čelila bolestivé léčbě a bez pomoci ostatních jsem nebyla schopná ani každodenních věcí, které jsou na běžném pořádku, jsem se odhodlala konečně čelit celé pravdě. 

Stála jsem před zrcadlem a slepě zírala na svůj odraz, když kusy bílého obvazu volně padaly na zem. Bolestivě jsem si prohlížela své tělo, které jsem v této podobě vůbec neznala a snažila se zadržovat slzy. Netušila jsem, zda mě víc bolí všechny ty rány, které byly teď mou součástí nebo pohled na ten odraz někoho, koho jsem nepoznávala. 

Teď jsem litovala, že se ty nekonečné měsíce téměř v nevědomosti neprodloužilo, protože ne nadarmo se říká, že co oči nevidí, srdce nebolí.

Když i poslední kus látky spadl na zem, roztřesenými prsty jsem se dotkla svojí kůže. To už jsem se ale neovladatelně rozvzlykala a pohled se mi zamlžil. S pokřiveným výrazem ve tváři, který se snažil zahnat pláč, jsem nevěřícně zírala na tu holku přede mnou a nepoznávala ji.

Ještě nedávno pevná hladká pokožka pokrývající vypracované tělo, po kterém toužil kdejaký chlapec se proměnila v pomačkanou a zohyzděnou ohněm. 

Nejvíc mě však zabolel pohled na moji tvář, kterou plameny neušetřily stejně jako moje vlasy. Kaštanové husté prameny, které mi vždycky splývaly až do pasu, pohltil oheň a když mé prsty začaly přejíždět přes holou a popálenou hlavu, rty se mi roztřásly a nekontrolovaně mě ovládl usedavý pláč.

Nemohla jsem uvěřit, že ta holka, na kterou se dívám jsem opravdu já. Přála jsem si, aby to byl jen nějaký hloupý sen a mým ještě větším přáním bylo, aby už konečně skončil, protože takhle to přece být nemůže. 

"Promiň mi to," hlesl Tom a když jsem prudce trhla hlavou za jeho hlasem, spatřila jsem jej mezi dveřmi, jak mě smutně a lítostivě pozoruje.

Polkla co nejvíc slz a natáhla k němu ruce. "Pojď sem," pobídla ho a za chvíli ho svírala ve svém náručí. "Jsem tak ráda, že jsi v pořádku," zašeptala jsem mu do vlasů a on se ručičkama dotkl popálené kůže.

"Bolí to?" skoro až strach v jeho očích byl nepřehlédnutelný, ale já zakroutila hlavou.

"Už to není tak zlý. Víc by mě bolelo, kdybych tě tam nechala," sklopila jsem hlavu, když jsem si na ten večer vzpomněla a když zašeptal: "Mám tě moc rád," dojatě jsem se k němu přitiskla a přála si vrátit čas.

---

Kvůli náročné léčbě jsem byla převezena do poměrně vzdálené nemocnice, která mi však mohla zajistit vše, co jsem na co nejrychlejší rekonvalescenci s pokud možno co nejmenšími následky, potřebovala. 

Bylo zřejmé, že následky si ponesu do konce života, proto mi nikdo nevštěpoval do hlavy, že všechno bude zase dřív. I přes několik plastických operací, které jsme si díky podpoře lidí, které můj příběh zasáhl aspoň trochu tak jako moje blízké, mohli dovolit zůstalo na mém těle nespočet památek, které mi na onen den nedovolí zapomenout. 

Byla jsem však vděčná, že můj zrak zůstal v pořádku a újmy, které mi oheň způsobil byly prostě jen estetické. A i přes to jak jsem se celou dobu snažila zůstávat pozitivní, každý pohled do zrcadla bolel, probrečené noci jsem radši přestala počítat a strach z toho, co přijde mě drásal každý den víc a víc. 

A téměř po roce stráveném na nemocničním lůžku jsem se dočkala a mohla jsem se vrátit domů. Moje rodina se rozhodla začít od znovu. Aby neměla na denním pořádku před očima podněty, které by jí tragickou událost připomínaly. Možná že příležitost začít nový život nebude od věci, protože ten můj už rozhodně nebude jako dřív. Moje tělo se změnilo. Vnímání mě samotné se změnilo a tak jsem musela změnit i to ostatní. Konec konců si myslím, že mi to jen prospěje.

Rodiče koupili domek v nedalekém městečku, které jsem si zamilovala už jen z vyprávění. Nechtěla jsem sice opouštět místo, kde se psal celý můj život, ale po tom roce odloučení od všeho jsem si nebyla jistá, jestli tam i přes tu obrovskou podporu obyvatel ještě patřím.

Pro všechny kolem jsem se stala hrdinou, moje tvář se objevila i v denním tisku a v našem malém městě se vlastně nemluvilo o ničem jiném. Já se však jako hrdina necítila, necítím a myslím, že ani nebudu. Řekla bych, že to byla spíš povinnost než hrdinství. Aspoň každý nesobecký člověk by to tak vnímal.

Proto jsem byla možná ráda, že od toho můžu utéct. Už jsem nechtěla, aby mi to každý připomínal, chtěla jsem na to prostě zapomenout. Památku si však ponesu do konce života.

Když jsem seděla připoutaná v autě a vzdálenost od nemocnice byla stále delší a delší, začal mě svírat nepříjemný pocit. 

Přemýšlela nad tím, jak mě tam přijmou. Jak dlouho bude trvat, až se za mnou lidi nebudou otáčet? Jak dlouho bude trvat, až mi to začne připadat lhostejné? Jak moc bude všechno jinak? Veškeré to utápění se ve vlastních myšlenkách mě nakonec odneslo do říše snů.