Guise

3. Kapitola

Z dnešního dne jsem byla nervózní víc, než jsem si myslela, že budu. Pořád jsem se asi nemohla vyrovnat se svým já a ta sebevědomá holka zmizela. Nejen že na mě budou všichni koukat jako na "tu novou", ale i jako na tu divnou. Aspoň můj vzhled je okamžitě přesvědčí, že jsem jiná. Měla jsem pocit, že vlastně ani zapadnout nemůžu, protože vždycky budu vyčnívat, vždycky.

Jak se mi rány zahojily, nebyly už bolestivé, ale stále zůstala některá místa citlivá. Nenáviděla jsem ten oheň za to, že ani můj obličej neušetřil. Ačkoli nebyl v tak zlém stavu jako některé části rukou nebo nohou, ale to nic neměnilo na tom, že moje vypnutá kůže byla nadobro ta tam. 

S povzdechem jsem si znovu upravila paruku a zadívala se na sebe. Už tak výrazné oči, které vždycky každého uchvátily obklopovaly dlouhé husté řasy, drobný nos spolu s celou tváří pokrýval make-up, který provedl dokonalejší službu než bych si kdy pomyslela a tak na mé tváři nebyly viditelné žádné známky toho, že by mělo být něco špatně,  Výraznější kontury spolu s hustým obočím vytvářely rám obličeje a hnědorůžová rtěnka jen podtrhovala plnost mých rtů.

Bílá paruka s tmavými odrosty působila tak přirozeně, že jsem sama zapomínala, že to vůbec paruka je a její barva jako by odstartovala tu novou Charlotte. 

Dlouho jsem na svůj odraz zírala do zrcadla a na tváři se mi začínal pomalu rozlévat úsměv. V tu chvíli, kdy jsem ze sebe sundávala obvazy a spatřila svoje tělo jsem nevěřila, že bych si vůbec někdy mohla připadat zase krásná. Nevěřila jsem tomu od té doby až do teď.

Oblékla jsem si obyčejné černé jeany s vysokým pasem a bílý rolák,  takže jsem se nemusela strachovat, že by můj hrudník něco prozradil. I přesto že zrovna ten se zahojil díky operaci skoro k dokonalosti, stejně jsem se ještě necítila úplně komfortně, když byl můj dekolt vystaven pohledu ostatních. Střih roláku skvěle zdůraznil prsa, takže když jsem přes sebe přehodila šedý kardigan, musela jsem uznat, že mi to opravdu sluší.

Jelikož jsem se nemohla ubránit podezření, že je hodin než by mělo, popadla jsem kabelku a seběhla dolů do kuchyně. 

"Teda Zlatíčko!" vykřikla máma a hrnula se za mnou. "Jsi tak krásná," zastrčila mi pramínek vlasů za ucho a na tváři se mi tak rozlil upřímný úsměv. Po tom co mě obdarovala pusou na čelo, začala nahánět mého brášku do auta a my tak vyjeli vstříc prvnímu dni v nové škole.

Asi jsem čekala, že náš příjezd k rozlehlé budově upoutá pozornost všech skupinek postávajících kolem, ale nikdo ani nepostřehl, že kolem nich prochází nová tvář, což mě vnitřně uklidnilo snad víc než bych čekala a plamínek naděje, že dnešek bude tím správným vstupem do nového života, ve mně začínal narůstat.  

Rychle jsem se s mamkou rozloučila a vydala se směrem k hlavnímu vchodu školy. Lidi kolem si mě vůbec nevšímali a já se tak začala cítit skoro až neviditelná. A celkem mi to vyhovovalo.

S přehledem jsem našla šatny i skříňku s mým číslem a mně bylo jasné, že musí přijít zádrhel, protože co se týče Charlotte, tak nikdy nic nejde jako po másle. A on taky přišel a vzápětí. 

Zápas s kódem už se mi začínal být nekonečný a bylo čím dál těžší odolávat nutkání skříňku rozkopat nebo se na to všechno rovnou vykašlat a vrátit se domů.

"Ahoj Lottie," hluboký hlas mě vytrhl ze zápasu a moje oči pohlédly na tmavovlasého chlapce, který měl tu čest být prvním, koho jsem tu poznala.

"Eh ahoj," nervózně jsem se na něj usmála, přešlápla z nohy na nohu a co nejrychleji se snažila vybavit si, jestli můj boj a následnou porážku se skříňkou viděl, protože v posledních minutách jsem už rozhodně nebyla nad věcí, ačkoli jsem se o to dlouhou dobu pokoušela.