True Feelings [m.yg.xp.jm.]✔

ⓕⓞⓤⓡⓣⓔⓔⓝ

Sluneční paprsky se draly skrz závěsy a nepříjemně mi svítily do obličeje. Myslel jsem, že jsem usnul na tý polovině postele, kam slunce nesvítí. Promnul jsem si oči a podíval se vedle. Jimin spokojeně oddychoval. Opravdu byl jako ztracené štěně. Byl schoulený do klubíčka, oční víčka se mu nepatrně chvěla a občas si lehce pochrupnul.

Musel jsem se usmát. Byl to snad jedinečný pohled. Opatrně jsem vstal a došel do kuchyně připravit něco ke snídani.

Snídaně byla skoro hotová, když jsem zaslechl ze svého pokoje křik. Všechno jsem hned pustil z rukou a bylo mi jedno, jestli to byl hrnek plný tekutiny nebo nůž. Rychle jsem vyběhl těch pár schodů nahoru a rozrazil dveře.

,,Co se děje, Jiminie?" Zeptal jsem se starostlivým hlasem a sledoval, jak se jeho hubené tělíčko chvěje.

,,My-myslel jsem, že jsem u sebe doma," řekl trhaně a snažil se popadnout dech.

,,Neboj se, ChimChim. Jsi v bezpečí, tady ti nikdo neublíží," odříkal jsem a vzal jsem si ho do náruče, ,,Pojď, půjdeme se nasnídat."

,,Děkuju ti, hyung," zamumlal. Jen jsem se pousmál.

,,Yoongi-hyung, co je dneska za den?" Zeptal se a zděšeně se na mě díval.

,,Je pátek, Jiminie," položil jsem před něj hrnek s čajem, ,,Ale nemusíš se bát, moje máma nás ze školy omluví."

,,Hyung!" Vypískl, ,,M-můj táta... on, on bude zuřit, musím jít do školy," chtěl se zvednout, ale já ho chytl za zápěstí a lehce s ním trhl zpátky. Sedl si zpátky, ale v jeho očích byl vidět strach.

,,Jimine, věř mi. Opravdu se nemusíš ničeho bát," chtěl jsem ho uklidnit. Chtěl jsem mu ukázat, že i on si zaslouží být šťastný - jak říkal Jungkook. A to jsem dneska měl v plánu. Chtěl jsem, aby mi po dnešku věřil, aby se mnou byl šťastný, aby mě miloval. Nad tou myšlenkou jsem se pousmál.

V ten okamžik jsem si neuvědomoval do čeho se to hrnu. Až pak mi došlo, jaký zmatek budu mít v hlavě a ve svých pocitech, ale už v tu chvíli jsem si jistý, že ho neberu jenom jako kamaráda.

× × ×

,,Yoongi-hyung, nemusíš mi nic kupovat," zaúpěl zoufale Jimin a pověsil se mi za rameno.

,,Jakýho by jsi chtěl plyšáka, hm?" Plně jsem ignoroval jeho předešlou větu a zamířil zbraň na huňaté štěně. Jeho oči mi přesně připomínaly ty Jiminovi, když mě minule požádal o objetí. Zadržel jsem dech, abych měl přesnější střelu a zmáčkl spoušť.

Střílet mě naučil můj děda. Každý víkend jsem jezdil ke svým prarodičům. Vždy jsem se těšil až půjdeme na střelnici.

,,Hyung!" Vypískl nadšeně Jimin, když viděl, jak plyšový pes spadl na zem. Trefil jsem se.

Radostně jsem se na něho usmál a ruku mu obtočil kolem pasu a přitáhl si ho blíž k sobě. Jimin si jednu ruku zavěsil za moje rameno a hlavu si opřel o druhé. Můj úsměv se rozzářil ještě víc.

,,Děkuju, Yoongi. Je moc pěkný," řekl Jimin, když si vzal od prodavače plyšáka a už ho objímal.

,,Nemáš za co, ChimChim," zamumlal jsem a znovu ho objal kolem pasu.

,,Mám tě rád, hyung," zašeptal Jimin a opřel si hlavu o mé rameno. Moje srdce se rozbušilo.

~•~
Ňuff~