True Feelings [m.yg.xp.jm.]✔

ⓕⓘⓥⓔ

Zrovna jsem vycházel ze školy, když do mě vrazil nějaký kluk. Otráveně jsem protočil očima a povzdechl si. Podíval jsem se na toho kluka a překvapeně jsem nadzvedl obočí. Pousmál jsem se.

,,Omlouvám se, nedí-"

,,Ty jsi Jimin?" Přerušil jsem ho.

,,J-jo," zakoktal.

,,Tebe hledám. Jsem Yoongi. Slyšel jsem, že jsi dobrý v matice. Chtěl jsem se zeptat, jestli bys mi s ní pomohl," zhoupl jsem se na patách.

,,Jako dneska?" Ptal se překvapeně.

,,Máš čas?" Ušklíbl jsem se.

,,M-mám."

,,Tak dneska, pokud chceš."

,,Tak," odkašlal si, ,,tak jo, rád ti pomůžu," plaše se usmál.

,,Půjdeme k tobě?" Zeptal jsem se.

,,Ro-rodiče nemají r-rádi, když si ně-někoho vodím domů," vykoktal ze sebe.

Zamračil jsem se. Nejspíš byl nervózní, že se mnou mluvil, ale když přišlo na téma jeho rodiče, začal koktat o to víc. Možná měl problémy doma.

,,Můžeme se učit tady. My-myslím, že zítra by měli být pryč, t-tak bychom mohli jít k nám, abychom na to měli víc klidu," nervózně se poškrábal na zátylku.

,,Dobře," usmál jsem se na něho. Doufal jsem, že ho to aspoň trochu uklidní, ,,Namjoon říkal, že ti učení jde."

,,Jo, docela mě to baví. Navíc, rodiče by byli naštvaní, kdybych měl špatné známky," zamumlal.

,,Jsou tvoji rodiče na tebe hodní?" Vypadlo ze mě bez přemýšlení.

,,J-jo, jasně."

Měl jsem o něj obavy. Co když ho rodiče doma bijí? Co když si ubližuje kvůli nim? Co když... ach...

,,Myslíš, že bychom mohli být tady?" Zeptal se najednou a tím mě vytrhl z přemýšlení.

,,Pojď do hudebny, tam je dostatek ticha," pousmál jsem se na něj smutně a zavedl ho do hudebny.

,,Tak co nechápeš?" Zeptal se Jimin, když se posadil na židli.

,,Pořád nějak nemůžu pochopit tohle," ukázal jsem na jeden příklad v sešitě a zamračil jsem se.

,,Je to jednoduchý. Tohle číslo nahoře, napíšeš nad tohle číslo do zlomku dolů a tohle číslo vedle, napíšeš do toho zlomku nahoru," usmál se na mě a vysvětloval dál. V tu chvíli jsem měl pocit, že tohle je ten pravý úsměv.

× × ×

,,Hraješ na něco?" Zeptal jsem se ho, když jsem si sedl na malou stoličku před klavírem.

Sešity a učebnice jsme už zavřeli. Jimin se mnou měl velkou trpělivost. Všechno mi musel přinejmenším vysvětlit dvakrát, abych to za chvíli nezapomněl. Celou dobu si na tváři držel úsměv a dokonce se i párkrát místností ozval jeho zvonivý smích.

,,Jungkook říká, že umím zpívat," zastyděl se a sklopil zrak.

,,Bavíš se hodně s tím Kookem?" Ptal jsem se se zájmem.

,,Je to můj kamarád," uchechtl se a zadíval se na svoje prsty v klíně.

,,A Namjoon? Znáš ho?"

,,Namjoona znám, je na mě hodný, ale asi bych se mu nesvěřil," zamumlal.

,,Něco ti zahraju a ty mi na to řekneš svůj názor, jo?" Mrkl jsem na něho a vesele se na něho usmál. Jimin jen přikývl.

Odklopil jsem víko klavíru a sundal kus látky, který byl přes klávesy přehozený. Chtěl jsem vědět, co mi řekne na smutnou skladbu. Jak se bude tvářit, až dohraju poslední tóny.

Začal jsem hrát. Prsty jsem lehce tancoval po bílých a černých klávesách a párkrát se nenápadně ohlédl po Jiminovi. Hlavu měl sklopenou a párkrát si ruku přitáhl k obličeji. Přestal jsem hrát. Chvíli jsem se na něho díval a když mi došlo, že brečí, rychle jsem se zvedl a klekl si před něm.

,,Co se děje, Jimine?" Rukou jsem ho jemně pohladil po tváři.

,,Promiň, budu muset jít," vyjekl, sebral si věci a utekl.

~•~

Jimineee! :((