True Feelings [m.yg.xp.jm.]✔

ⓢⓔⓥⓔⓝⓣⓔⓔⓝ

POHLED TŘETÍ OSOBY:

Modrovlasý chlapec se snažil zadržet všechny ty slzy, které se chtěly dostat ven. Spodní ret se mu třásl společně s rukama. Nemohl tomu uvěřit.

Někdo mě celou dobu sledoval...

Opakoval si mladý chlapec.

Věděl, že si ubližuju... A nic s tím nedělal...

Nechápal, jak lidi můžou být tolik škodolibý. Chlapec měl v hlavě zmatek. Nevěděl, co dělat. Nejdřív měl myšlenku, že se jen projde. Pak dostal nápad, že by mohl jít k sobě domů, protože byla hodina, kdy jeho otec nebyl doma a tak by si v klidu mohl ublížit a tím by se mu ulevilo. Na něho to nedělal až moc dlouhou dobu a mohl za to jen ten pohledný a milý chlapec s mentolovými vlasy. I když si to ta smutná osůbka neuvědomovala, byla ráda, že ho od toho jeho hyung držel dál.

Zavrtěl hlavou, aby tu myšlenku dostal z hlavy, ale věděl, že ji jen zažene do temného rohu. Celou dobu před očima měl právě onoho hyunga. Věděl, že by byl smutný, kdyby se mu něco stalo, nebo kdyby si něco udělal on sám.

Potom ho napadlo, že by mohl napsat Yoongimu a prostě se vrátit a nechat ho, aby to vysvětlil, protože... opravdu to Jimina moc zajímalo. Kdo byl ten kluk, jak to zvládl, proč to dělal a spoustu dalších otázek.

I přes všechny ty myšlenky na Yoongiho se rozhodl, že se u sebe doma staví. A když už tam bude, vezme si pár svých věcí. Měl neskutečnou radost, když mu Yoongi nenápadně řekl, že u něho může být. A nemyslel jen to, že mu poskytl střechu nad hlavou a pomohl mu od jeho otce, ale i to, že mohl být v jeho přítomnosti, letmo se ho dotýkat a mnoho dalšího.

Jimin už byl doma nějakou dobu a jen tak se rozhlížel po jeho starém pokoji. Bude mu to tu chybět. Jako malý si tu stavěl bunkry a hrál si tu s jeho nejlepším kamarádem Jungkookem, když nemohli být venku. U tohohle stolu si lámal hlavu s těžkými úlohami. Do toho modrého polštáře každý večer plakal, když mu otec oznámil, že jeho matka už není mezi námi. Tady v téhle skříni se schovával a marně doufal, že ho jeho otec nenajde, když byl opilý.

Když se mu všechny ty vzpomínky - ty špatné, i ty dobré - vybavili, znovu ho přepadl pláč. Teď už byl rozhodnutý. Naposledy otevřel krabičku od bonbónů a vytáhl to maličké zlo. Naposledy si vyhrnul látku kraťasů a naposledy se řízl. Udělal pár čárek. Pár vzpomínek si vryl do kůže.

Naposledy, řekl si chlapec v duchu a celou tu krabičku vyhodil do popelnice před domem.

Z kapsy vytáhl mobil a našel kontakt na osobu, kterou měl tolik rád.

,,Ahoj, Yoongi-hyung, mohl bys mi, prosím, jít naproti? Jsem před svým domem," sdělil chlapci na druhé straně a mírně se usmál. Jako kdyby se nic nestalo. V tomhle ohledu byl skvělý. Dokonale schovával svoje emoce za úsměv.

~•~
Co jsem to zase udělala, měla bych radši jít spát ://