Demigod life

Naděje

Annabeth

Zrovna jsem se chtěla vydat na večeři, když do srubu přilítl Leo.

,,Annabeth." rozhlížel se než mě uviděl.

,,Nevyšiluj. Tady jsem." zamávala jsem na něj.

,,Fajn." chytil mě za ruku a táhl mě za sebou.

,,Leo !" vytrhla jsem se mu ,,Co to děláš ?"

,,Jason volá sedmičku do havní budovy. Prý se mu něco zdálo." pokrčil rameny.

,,Proč si mi to neřekl dřív ?" asi mi chtěl něco říct, ale já ho chytla za zápěstí a rozeběhla se s ním k hlavní budově ,,Dělej Leo !" slyšela jsem za sebou jenom tiché mumlání.

Než jsme do budovy doběhli, tak už tam všichni seděli. Na všechny jsem se zvlášť podívala. Všichni byli zmatení asi tak jako já, jenom Jason ne.

,,Vypadá to, že jsme tu konečně všichni." podíval se na nás Jason ,,Annabeth ?"

,,Ano ?" tázavě jsem se podívala do jeho modrých očích.

,,Mohla bys nám říct proroctví, které nám Rachel řekla v ten den, kdy odešel Percy ?"

,,Na co ?" nechápala jsem.

,,Protože ty jsi jediná, kdo si ho pamatuje." povzbudivě se na mě podíval ,,Prosím Annabeth. Je to důležíté." nemohla jsem odolat jeho psím očím.

Nahlas jsem si povzdechla a začala odříkávat dva roky staré proroctví:

Matka země znova povstane,

Bohův život je náhle na hraně.

Polobohové řečtí a římští se spojí,

Bohovi v nesnázích pomocnou ruku podají.

Dcera moudrosti svět spasí,

za větší cenu než si myslí.

Prokletí Titánů Boha nemine,

Titán času znova povstane.

Slavná sedmička se vrací

a plány zla na dobro zhatí.

,,To je celé proroctví." dodala jsem.

,,Prokletí Titánů Boha nemine.." zopakoval Jason ,,To musí být ono."

,,Co musí být ono ?" zeptal se Leo ,,Nech toho, Jasone a vyklop to."

,,Měl jsem sen. Sen o Percym." všichni v místnosti zmlkli. Já osobě jsem nevěděla co říct. Sice jsem otevřela pusu, ale myslím, že ze mě vypadlo něco jako "Aaa". Nic víc.

,,Co přesně bylo v tom snu ?" prolomil ticho Cheirón ,,Je to důležitě."

,,Byl jsem zpátky na hoře Orthys a něco mě navedlo k místu, kde Atlas dtží oblohu... Teda aspoň držel." řekl potichu.

,,Jak to myslíš, že jí držel ?" tázavě se podívala na Jasona a chytla ho za ruku.

,,Tak, že tu oblohu teď nedrží Atlas, ale Percy." řekl na jeden nádech Jason ,,Takže máme vřešený jeden verš z proroctví." upřímně to mě opravdu nezajímalo.

,,To není, ale možný." vyhrkla jsem ,,Tím chci říct, že naposledy co Percy držel oblohu.. Prostě není možný aby jí vydržel držet dva roky."

,,Je Bůh Annabeth." vyhrkla Hazel.

,,A na navíc je u té oblohy připoutaný řetězy." Jason se usmál.

,,Čemu se směješ ?" řekla jsem už hnusně.

,,Jenom, že Percy už nemá vlasy takové barvy jako před tím."

Přikývla jsem ,,Musí je mít úplně bílé."

,,Ne." zakroutil hlavou Jason ,,Jeho vlasy jsou teď zlaté." všichni vykulili oči, až na mě. Dostala jsem příšerný záchvat smíchu. Všichni se na mě nechápavě podívali.

,,Promiňte." utřela jsem si slzy z očí ,,Prostě si jenom nedokážu představit Percyho se zatými vlasy."

,,Naprosto tě chápu." uznale přikývl Frank.

Cheirón najednou zatleskal ,,Už je pozdě. Běžte spát. Zítra to do probereme."

,,Ale-" chtěla jsem něco namítnout, ale ten starý kentaur mi nedal prostor.

,,Žádné ale." zvedl ruku a ukázal rukou stop ,,Běžte se prostě vyspat." nikdo se už nesnažil o protesty jenom jsme se s mumláním rozutekli do svých srubů. Tím co nám Jason řekl. Tím se přede námi a hlavně přede mnou objevila naděje.

Omlovám se za krátký díl, ale opravdu jsem unavená a chci už jít hajat :3 Pkusím se co nejdříve napsat nový díl :) Jinak děkuji za všechny vaše komentáře a vote :3 Opravdu si toho cením :))