KAIRA

\6/

Ráno jsem se vzbudila, když mi zapípal telefon. Bylo ro ještě před tím než měl začít řvát můj budík. S neochotou jsem otevřela oči a vypojila svůj telefon z nabíječky. Podívala jsem se na obrazovku, od neznámého čísla mi přišla zpráva

V 7:00 u školy

Zarazila jsem se. Mám tam jít nebo ne? Co když mi někdo něco udělá? To by si tam na mě spíš počkal a nepsal mi, ne? Já nevím. Za zkoušku nic nedám.

Obléknu si černou dlouhou mikinu s vzorem rudé růže na ramenou a černé roztrhané rifle s dírama. Vlasy si nechám rozpuštěné, aspoň mi nezmrznou uši. Nad tou myšlenkou se pro sebe musím zasmát.
Dojdu sd nasnídat a pak si v předsíni obuji černé boty Nike.
Jak na pohřeb, pomyslím si.
Vyjdu z domu a zamknu za sebou.
Jdu ke škole a když tam dojdu, podívám se na hodinky

7:03

Sednu si tam tedy na lavičku a čekám. Po chvíli začnu nervózně poklepávat nohou. Co když se mi opravdu něco stane? Znovu se podívám na hodinky.

7:18

Už jsem opravdu nervózní. Někdo mi sáhne na rameno. Leknutím vyjeknu a vyskočím do stoje.

"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat" oznámí mi Jason.

"Tohle už mi nedělej!" opřu se rukama o kolena a z předklonu, skrz řasy, na něj koukám vražedným pohledem. "Co chceš?!" vyštěknu na něj a zájem mého pohledu přemístím na prasklou dlažební kostku podemnou.

"Víš, chtěl jsem se ti omluvit" podrbe se nervózně na zátylku.

"A to mě jako budíš v 6 ráno, aby ses mi omluvil?! To nestačilo mi to říct třeba o přestávce?! Mohl si se aspoň pod tu zprávu podepsat! Víš jak jsem byla nerv-" za tu dobu co jsem mluvila, jsem si ani nevšimla, že se ke mě přiblížil. Přitáhl si mě k sobě a dlouze mě políbil. Vůbec jsem nevěděla proč to dělá. Odstrčila jsem ho od sebe a vražedně ho propalovala pohledem, i když uvnitř, uvnitř jsem byla zoufalá a zmatená a takhle přesně zněl pak můj hlas.

"Proč to děláš Jasone? Proč mě vždycky něčím naštveš? Proč seš pořád takovej tupec?!" viděla jsem, že na jeho tváří už není zmatený výraz, ale výraz zlosti.
Až nebezpečně rychle se ke mě přibližoval. Bála jsem se ho. Ano, naháněl mi strach. Jak moc jsme v tuhle chvíli toužila po starých kamarádech. Po Jess. Z přemýšlení mě vytrhl až teprve on. Byl až moc blízko u mě. Napřáhnul se. Věděla jsem co bude následovat. Pálivý pocit na tváři a slzy v očích. Ale já to nechtěla. Proč to pořád dělá? Chtěla jsem se mu vzepřít. Opravdu chtěla.

"Ne, tentokrát ne!" zastavila jsem mu jeho ruku a stále ji držela za předloktí. Prošebně s kapkou zklamání a lítosti jsem se mu podívala do očí.
"Proč mě pořád biješ Jasone? Proč to sakra pořád děláš?" klidným hlasem jsem se ho zeptala.
Svojí ruku spustil podél svého těla. Uklidnil se.

"Já.. Já nevím Kai" řekl a posadil se na lavičku.
Tázavě jsem se na něj podívala, otočila se a odešla.
Proč mě nenechá být? Proč mě pořád otravuje?

*****
Kráčím chodbou ke skříňkám. Poslední hodinu jsme měli historii. Kdo mohl tak nudný předmět vymyslet? Nechápu ho.

"Kai, počkej!" uslyším za sebou.

"Čau Mikeu, co chceš?" zastavím se a usměju se. Vždycky mi vykouzlí úsměv na rtech.

"Nechtěla bys po škole někam zajít? Třeba na kafe nebo tak" nervózně se usměje.

Se zamýšleným výrazem mu
odpovím "Jo klidně."

"Tak jdem" přikývnu a zabouchnu skříňku.

*****
"Tak co škola? Jak se ti tady líbí?" usměje se Mike a přitom si usrkne kafe.

"Jo dobrý" smutně se usměju. Nechtěla jsem, aby to byl smutný úsměv. Ale snažila jsem se aby nebyl.

"Děje se něco?" zeptá se, takže si asi všimnul, že to nebyl šťastný úsměv.

Jen zavrtím hlavou na důkaz nesouhlasu.

"Dobře" povzdechne si. Ví, že se něco děje, ale taky ví, že mu nic neřeknu.
Zaplatí a zeptá se jestli půjdeme.
Kývnu hlavou jako že jo.

Cestou nikdo nic neříká. Když v tom mě napadne otázka, která už mě užírá delší dobu.

"Mikeu?" podívám se na něj.

"No?" tázavě se na mě podívá.

"Proč jsi to udělal? Ten druhý den co jsem nastoupila do školy." podívám se na něj, ale dám si sakra záležet na tom, aby z mých očí nic nevyčetl.

Mike

Já ani nevím proč jsem to udělal. Prostě se mi líbila a já si už dlouho nevrznul. Co jí mám říct? Tohle určitě ne, už by se mnou nikdy neprohodila ani slovo.

"Já... víš já ani nevím. Prostě mě to nějak popadlo, ani jsem nepřemýšlel" zadíval jsem se pryč. Hlavně abych se nemusel dívat na ni. Každý její pohled mě ničí. Každý její upřímný úsměv, co mi věnuje mě ničí. Já se zamiloval. Teda nevím jestli jsem se zamiloval. Ale tohle jsme nikdy necítil.
Nejhorší na tom všem je, že mě nikdy nebude chtít. Za to co jsem udělal na začátku. Za to by se zlobila každá navždycky. I kdyby tisíckrát řekla že mi odpustila, já bych věděl, že v hlouby duše se ještě zlobí. A zlobit se bude. Ale co když ona je jiná?

Došli jsem k její brance.
"Tak ahoj" objal jsem ji.
Ona mi opětovala úsměv a odtáhla se z objetí. Udělala něco co jsem nikdy nečekal. Políbila mě. Bylo to jako sen, až na to, že to sem nebyl.

Pak se odtáhla.
"J-já už asi půjdu" vykoktal jsem ze sebe a odešel pryč.

Kaira

Nevím proč jsem to udělala, ale vím, že to bylo správně. Když odcházel, ani jednou se netočil. Mrzelo mě to, ale nedávala jsem mu to za zlé. Já bych taky byla překvapená.

*****
Ahoj tak snad se vám líbí další kapitola!
Moc bych vám chtěla poděkovat za skoro 100 views! 😊❤
Není to moc, ale jsem za to ráda!
Moc děkuju ❤❤❤