KAIRA

\1/

"Ne a ne a ne! Prostě ne! Já nechci!" zakřičela jsem z plných plic na svoje rodiče. Právě mi oznámili, že se budeme stěhovat. Já ale nechci! V Chicagu žiju už 16 let! Od narození! Mám tady kamarády a tak. Neumím si vůbec ani představit, že bych odjela do nějakýho blbákova do Los Angeles!

"Ale Kairo.." začne máma lítostivě. Ale já jí přeruším dalším "Ne!"
"Vždyť víš, že jsem si našel práci v L.A. a jinak to prostě nejde! A přestaň už vyšilovat mladá dámo! Máš týden na to, aby sis zabalila věci! Stěhovat se budeme a tečka!" ukončil naší debatu táta s rozzuřelým výrazem.
Úplně cítím jak mi v krvi koluje vztek. Vystřelím do svého pokoje. Naschval dupu na schodech a prásknu za sebou dveřma.

Nemůžu si ani představit, že bych někdy opustila to co jsem do teď měla. Teda až na jednu věc. Rodiče. Kvůli nim se vlastně stěhuju.

Zavolám své nejlepší kamarádce Jess. Jakmile to zvedne a uslyším její hlas, rozpláču se, protože si nedokážu představit, že bych už jí nikdy neměla vidět. Přes svoje vzlyky uslyším její hlas v telefonu: "Kai co se děje?! Kai odpověz mi!"
Přes svoje vzlyky jí nesrozumitelně řeknu: " b-bbudeme s-ae stěh-hhovat, Jess. Z-zzza týd-dden dddo L. A."
Vůbec se divím, že tomu rozuměla, když se z druhého konce telefonu ozve:"Kai to bude dobrý, budem za sebou jezdit a tak. Určitě si tam najdeš taky fajn kamarády." I když zněla dost klidně a snažila se me přesvědčit že to bude dobrý, já jsem věděla, že už má skleněné oči a jakmile to položím, rozpláče se úplně...

Za týden:

Naposledy se objímám s Jess. Byla mě doprovodit na letiště. Obě máme slzy v očích. Známe se už 8 let! A teď se nebudeme vzdát každý den. Já nevím jak to mám přežít, fakt ne. S rodiči se teď moc nebavím, jen když je potřeba něco se stěhováním. Se smutným pohledem procházím rukávem do našeho letadla od Jess, která se teď rozplakala úplně. Nejhorší na tom je, že už k ní teď nemůžu dojít a utěšit jí.
Naposledy si zamáváme a já vstoupím do letadla.

Smutně si sednu do sedačky vedle okénka. Pustím si hudbu do sluchátek, teď chci být sama. Hudbu stejně moc nevnímám, spíš přemýšlím nad tím, jaké to bude v L. A. Za chvíli usnu.

Za pár hodin, když úspěšně přestaneme na letišti v LA, mě někdo probudil. Ten někdo byl mamka. Usmívala se na mě, ale já na ni jen hodila zamračený pohled a vstala jsem.

Ještě musím poznamenat, že moji rodiče jsou celkem zazobaní, takže jsme přijely k vile, tedy k mému novému domovu. Nějaký pán nám to tam ukázal, ale moc jsem nadávala pozor, spíš jsem jen čekala, až se zavřu u sebe v pokoji a budu si to tam moct trošku 'poKairařit'. Celou dobu jsem toho pána obdařovala znuděnými pohledy.

Najednou se ozvalo moje jméno, tak jsem zpozornila. "Kairo tohle je tvůj pokoj" říkal táta když ukazoval na velké bílé dveře. Mamku potěšilo, když jsem se za poslední týden před nimi aspoň trochu usmála.

Vtrhla jsem do pokoje a zavřela se tam. Vlevo ode dveří stál stůl se židlí, hned vedle skříně, pak jedna zeď, která byla tvořena jen okny, které byly zakryty průsvitnou jemnou, bílou záclonou. V pravo ode mě stála velká postel. Málem bych si zapomněla všimnout dveří, které byly kousek vedle postele. Otevřela jsem je a s úžasem jsem vešla do velké místnosti. Koupelna. Jen MOJE koupelna.
Celá koupelna i můj pokoj byly laděný do smetanově až krémově bílé.

Vyjekla jsem úžasem když jsem zjistila, že mám i SVŮJ vlastní balkón.
Bylo tady lehátko a malý stolček. Přistoupila jsem k zábradlí a zjistila jsem, že můj pokoj je přesně nad středem bazénu! Na takovém mini 'nádvoří' zrovna procházela celá moje výprava, od které jsem se před chvílí oddělila. Mamka si mě všimla a s úsměvem mi zamávala. Oplatila jsem jí to, ale neusmála jsem se tolik jako ona.

Večeře:

"Kairo?" ozval se táta s tázavým výrazem. "Hmm, no?" odpověděla jsem. "Zítra jdeš do školy." řekl až ledově klidně můj otec. Vyprskla jsem na bílý ubrus obsah mých úst (ehm, měli jsme rajskou) a vyvalila jsem na něj oči: "A tohle jste mi plánovaly říct kdy?!!!!" odseknu naštvaně. "Kairo posaď se a dojez zbytek své večeře!" prolomila ticho máma. "Fajn."

Usínám a přemýšlím co se vlastně stalo za poslední týden. Takže super, zítra jdu poprvé v LA do školy a nikoho tam neznám. To bude zááábava. Pak usnu.....