KAIRA

\2/

*pídíp pídíp pídíp pídíp pídíp*
"Urrggh" zaskučím. "Zase ten otrávený krám" protočím oči v sloup a ze shora bouchu do budíku. Je ticho. Krásné ticho. Zase zavřu oči, chystám se usnout. Když v tom mi najednou dojde, že jdu poprvé do školy v LA. Z postele vystřelím rychlostí světla a přicupitám ke skříni. Hodím na sebe to první co mi přijde pod ruku, což je černé tílko, dlouhé rifle, bílé adidasky a na to červenou kostkovanou košilo-bundu, protože první den vážně nechci přijít pozdě. Ty by mi ještě scházelo.
Dobelhám se do koupelny, se ještě trochu polidštit. Dám si trochu řasenky a upletu si dva francouzské copánky. Moc se nikdy nemaluji, připadá mi totiž, že mi to víc sluší na přírodno. Ještě vezmu rychle vans batoh a jdu.

Seběhnu rychle schody, kdybych se nedržela zábradlí, tak už se od půlky schodiště kutálím dolů. Když se objevím v kuchyni, mamka mě pozdraví, tak ji pozdrav opětuji.
"Táta už doma není, do práce odjel brzy, je to jeho první den" řekne máma. "Já vim" zabručím si 'pod vousy.'
Rychle do sebe hodím toast s nutellou a vypiju ovocný čaj, který mi mamka donesla. Rychle to všechno nádobí nahazim do myčky, doběhnu ke dveřím a přes celý barák se ozve moje "tak já jduuuu, ahoooj!"
"Hodně štěstí dceruško, ať se ti daří!"

Spěchám do školy. Můj plán je následující: vejít, sedět ve třídě a odejít domů. Nechci se s nikým moc bavit, aspoň dneska ne. Bylo by to moc na rychlo.

Když uvidím školu, ještě trochu zrychlím krok, protože už je 7:48.
Ke škole už vlastně běžím, protože se ještě musím stihnout stavit v ředitelně. Zatím mi můj plán vychází, nijdobsi mě nevšímá.
Podívám se na velký plán školy ve vestibulu. Pořádně si to nastuduju a pořád si pro sebe opakuju "doleva, pak rovně, doprava a dveře vlevo."
Běžím chodbama, dívám se trochu do země, aby mě nic nerozptylovalo a já si pořád pamatovala cestu.
Když zahýbám do prava, do někoho vrazím, šíleně se vyděším "aahhh!" Zvednu hlavu a všimnu si pobaveného kluka, s ořískově hnědýma očima a tmavé hnědýma vlasama sčesanýma na stranu.
"P-ppromiň" vypadne ze mě, rychle ho oběhnu a rychlým krokem se vydám do ředitelny. Slyším, jak za mnou volá "počkeeej!" Ale nějak nemám náladu se s ním vybavovat, tak jdu dál. Slyším za sebou asi jeho kroky, ale to už zaběhnu do ředitelny.

"Dobrý den" usměju se na starého, prošedivělého pána, sedícího za stolem. "Dobrý" odpoví mile.
"Jsem Kaira Howersonová a jsem tu nová"
"Dobrý den Kairo, budete zařazena do třídy 2.B, snad se ti tam bude líbit."
Jen abyste věděli, jsem ve druháku.
"Pojď, závěsů tě do třídy" řekne, když se znovu usměje.

Když stojíme u dveří, na kterých se blíští zlatý štítek s vyrytými znaky '2.B', pan ředitel Corson, jak se před pár minutama představil, zaťuká a vtrhne do třídy.
"Třído, paní učitelko Jeffersonová, tohle je vaše nová spolužačka a žačka Kaira Howersonová. Doufám, že k ní budete milý. Děkuji vám za pozornost a nashledanou." Corson zmizí že třídy tak rychle, jako se tady objevil a já tam zůstanu před tabulí stát jako tvrdé Y. Z mého tranzu mě vytrhne až písklavý hlas paní učitelky Jeffersonové: " Kairo, běž si sednout tamhle do poslední lavice u okna."
"Dobře" jsem ráda, že už nemusím stát před tabulí. Jenže pak tiše zakleju "chjooo" prostě jsem si tolik přála sedět sama, ale tohle přání se mi nevyplnilo. To určitě udělaly naschvál, že musím zrovna JÁ sedět VEDLE toho KLUKA, do kterého jsem narazila na chodbě. Když jdu k TÉ lavici, nenápadně protočím očima, jenže si toho asi všiml, protože jeho do teď sluníčkový úsměv mírně povadl.

Mlčky jsem si k němu sedla. Trochu se odtáhl. Co když se urazil? Ale proč když se vlastně neznáme?

Byla zrovna hodina matiky. Matika je zlo. Zrovna jsme brali jakési rovnice (?). Teda aspoň myslím, že to jsou rovnice. Tak samozřejmě že mi vycházela čupakabra (mystické zvíře, o kterém se neví jistě jestli existuje) na druhou. Byla výhra když mi jednou vyšla, že na třetí. Nenápadně jsem se koukla do sešitu vedle, tedy do sešitu toho kluka. Ten teda s tou matikou zametal. Když zbystřil můj pohled (jo, chtěla jsem se kouknout nenápadně, ale jaksi to nevyšlo). Pak se koukne do mýho se sešitu. Jeho tváří probleskne úšklebek, nechápavě se na něj podívám. On asi pochopí, co bych po něm teď chtěla, protože zašeptá (aby to neslyšela naše 'milá' paní učitelka Jeffersonová) "pomůžu ti jestli chceš" lehce se usměje. Úsměv mu opětuju "budu moc ráda, hmm..... (?)"
"Jason. Jmenuju se Jason"
"Děkuju Jasone"

Pak mi zbytek hodiny vysvětluje tu matiku. Když zazvoní, poděkuju mu a vsatanu, abych si stihla dojít do skříňky pro učebnice na další hodinu. Angličtinu. Snažím se vzpomenout na kód, který jsem dostala poštou v dopisu, ještě než jsem sem nastoupila.
Pak mi ale dojde, že to mám mobilu. Odemknu svůj Iphone a začnu hledat.
Po chvíli vypísknu "Bingo!" když narazím na číslici 7458. Ale asi ne dost potichu, protože se po mě otočí skoro všichni kolem mě. Zahlédli se na mě nějaký kluk, nebyl ošklivý, ale zlomyslný výraz, kterým se na mě díval, ho zošklivoval. Když si 'nenápadně' oblíznul rty, tak to tomu taky nepomáhalo. Spíš mi naskočila husí kůže. "Brr" otřepala jsem se, rychle si vyměnila učebnice a když jsem viděla, že ke mě míří, rychl3 jsem zabouchla skříňku a odběhla na
hodinu angličtiny.

Den probíhal tak nějak normálně, zbytečnému mluvení jsem se vyhýbala a pak jsem šla domů. Viděla jsem, že za mnou Jason běží, asi mi něco chtěl říct, ale jak říkám, zbytečnému mluvení se vyhýbám, tak jsem to nechala být, odběhl, když na něj zavolala nějaká holka.

Doma jsem nic moc nedělala, léto končilo, takže už nemělo cenu se ani jít vykoupat. Jen jsem se tak rozhlížela po domě.

Po večeři jsem se šla umýt, pak si chvíli četla, ale kolem 9 jsem šla spát, protože jsem zítra nechtěla mít ráno stres, jako dneska.

*****

Musím se vám omluvit, protože mě dělá celkem problém psát delší kapitoly. Tady jsem překonala 1000 slov! 😂😂😂 ale nezvykejte si. Snažím se, aby každá část měla minimálně 800 slov.
Ještě se vám omlouvám, že to není zatím tak 'rozjetý' ale připravuju si k tomu 'rozjetýmu' omáčku 😂❤
Mějte se krásně ❤ a doufám, že se kapitolka líbila 😊🔥