KAIRA

\7/

Ráno:

Do školy jsem si oblékla pastelovou lososovou mikinu, černé rifle a bílé Adidasky k tomu. Už uběhly tři dny od pusy s Mikem. O víkendu jsme se neviděli a včera nepřišel do školy. Začínám se bát, že se mu něco stalo. Už jsem mu volala, ale nebral mi to.
Jason včera taky nepřišel. Naštěstí.
Jdu do školy brzo a jdu tam s nadějí, že uvidím Mika. Vlastně ani nevím co k němu cítím. Mám ho ráda, ale nevím jestli bych to mohla nazvat láska.

Mamka a taťkou se pořád neozvalj, dneska večer jim musím zavolat. Zhltnu snídani, vyběhnu ven ze dveří a zamknu. Jdu ke škole. Už z dálky vidím tu mě tak dobře známou postavu. Rozběhnu se za Mikem.

"Kde jsi byl?! Víš jak jsem se o tebe bála?" vyhrknu na něj, ale při tom ho obejmu.

"Promiň Kai, já ti zapomněl říct že jsem měl jít včera k zubaři."

"A proč ses neozval o víkendu?" zeptám se podezíravím tónem.

"J-já, nějak jsem se vzpamatovával z... vždyť víš" nervózně se usměje.

"Mohl si dát aspoň vědět že seš živej" šťochnu ho do ramene a zasměju se.

"No jo" zasmál se taky.

"Pane Jeffrsone!" zavolá někdo na Mika od školy.
Učitelka. Prostě musela zkazit naší chvíli. Oba protočíme očima a Mike na mě zamává, jako že jde za ní.
Úsměv mu opětuju.

Sednu si na lavičku vedle školy, protože je ještě brzo.

"Ehhm" odkašle si někdo vedle mě. Kriste Pane na nebi, zase on, pomyslím si.

"Co chceš Jasone?" řeknu otráveně, ale nevěnuji mu ani jeden pohled, dál se věnuji svému mobilu.

"E-em, no, já se ti chtěl omluvit.." řekne nervózně.

Podívám se na něj a nadzvednu jedno obočí "omluvit jako omluvit nebo omluvit jako ses omlouval minule?"

"No, myslel jsem omluvit jako omluvit, ale jestli bys chtěla tak se můžu omluvit jako minule" šibalsky se zaculil. Byl tady zpátky ten starý Jason. Achjo.

"Se opovaž" syknu skrz zuby.

"A nechtěla bys někam z-"

"Ne, nechtěla" potom co to dořeknu vstanu a odejdu pryč. Na tu stupidní konverzaci už nemám náladu.
Cítím na zádech jeho pohled, ale otočit se, by znamenalo porážku, takže to neudělám.

Po škole
"Hele Kai, musím si jít něco zařídit, takže tě dneska nedoprovodím."řekne mi Mike.

"Jasný, dokážu dojít domů i sama" zaculím se.

*****
Zavřu si skříňku a chystám se k odchodu. Když vycházím že školy, tak na mě Jason vypalí

"Proč mě tak nesnášíš?" vůbec jsem nevěděla, kde se tu vzal, a taky jsem byla tou jeho otázkou zaskočená.

"Cože?"

"No proč mě nesnášíš?

"J-já.
Tak jo. Jseš nepředvídatelnej blb. Třeba že mě nejdřív 'zachráníš', pak mě využiješ a ještě k tomu mě praštíš. A ty se ještě divíš?" podívám se na něj s tázavým výrazem.

"Ale vždyť to Mike udělal taky a teď se s ním bavíš" řekne ublíženě.

"Ale Mike, narozdíl od tebe, tu chybu udělal jenom jednou, a pak se mi ještě SLUŠNĚ omluvil. Tys tu samou chybu zopakoval nejmíň třikrát, a když ses šel omluvit, tak se z tebe vždycky stal děvkař co chce jenom jedno" zapíchnu se mu prstem do hrudi a zakloním hlavu, abych mu viděla do očí.
Nikdy jsem si nevšimla, že má tak krásný oči. On působil bezcitně, ale všechno se mu dalo vyčíst z očí.

Jason
Měla nádherný oči. Vyčetl jsem z nich zklamanost, smutek a to další jsem nedokázal rozluštit.
Proč jsem se vždycky choval, tak špatně? Já si nemohl pomoct. Nikdy jsem jí nechtěl ublížit. Když ona mě ubližuje a ani o tom neví.

Tak moc jsem jí chtěl políbit. Ale bál jsem se. Bál jsem se, že by byla znovu naštvaná. A to jsem nechtěl.

Nikdo
Chvíli tam stáli. Jen na sebe zíraly a četli si v očích toho druhého. On jí pak chtěl odhrnout vlasy z tváře, co je tam dopravil vítr. Asi to už byl reflex, ale ona ucouvla, sklopila hlavu a dívala se do země jako někdo, kdo čeká na svou smrt a je s tím už víc než smířený.

On tohohle nikdy nechtěl dosáhnout. V jeho očích byl rozpoznatelný strach. Strach z toho, že to takhle bude už napořád. Že se ho ona bude bát už napořád.

*****
Promiňte mi kratší kapitolku, prosím. 😊❤
Když já to tady musela ukončit. To nešlo jinak ❤❤❤
Mějte se