(Ne)soukromé Myšlenky

Čas.

Pro ty se zlomeným srdcem...

Bolí to.
Vím, že ano.
Vím, že se ti svírá hrdlo.
Stahuje žaludek.
Vím, jak je občas těžké popadnout dech.
Stojí tě to veškerou sílu.
Vím taky, jak je děsivá představa života bez něj nebo ní.
Jak je děsivé to, že nic už nikdy nebude tak, jako dřív.

Ale věř mi, má to svůj důvod.
Nevěříš mi?
Tak zvedni hlavu.
Nahoru.
K vesmíru.
Ten, ať už věříš nebo ne, to má všechno promyšlené lépe, než my.

O tom, jak se životy nás všech proplétají a jak náhody vlastně žádnými náhodami nejsou, už jsem psala.
Takže už jistě rozumíš tomuhle pohledu.

Vždycky, když se stane něco zlého, když tě něco mrzí.
Vzpomeň si na tahle slova.

Všechno má svůj důvod.
Nic se neděje jen tak.
Všechno nám do života přichází ve správnou dobu.
Špatné věci.
I ty dobré.

Schválně ohlédni se zpět, jak všechna tvá klidně i ta nejmenší rozhodnutí ovlivní nezvratně tvůj život.
Jak všechno perfektně navazuje.
Že bez jednoho, by se nestalo to další.
Až dojdeš sem.
Přímo k tomuhle okamžiku.
Přesně tady máš teď být.
Číst tyhle řádky.
Asi vesmír chce.
Aby ses něco naučila.
Možná si něco uvědomila.
Nebo právě naopak.
Kdo ví.

Dává to smysl, že?

A slibuju, že i tvá bolest, která tě momentálně rozežírá zevnitř, má důvod.
Důvod, který teďka nevidíš.
Ale to ukáže zase pouze čas.
A jednou až se ohlédneš.
Všechno pochopíš.
Zapadne ti to jako kusy skládačky.
Na milimetry přesně.
A budeš děkovat, že se tehdy nestalo to, co sis tak přála, i když v té době si měla oči jen pro pláč.

A nebo taky naopak.
Možná začneš časem litovat něčeho, co jsi udělala.
I to má svůj důvod.
Aby ses poučila ze své chyby.
Aby tě to zocelilo.
Aby si byla silnější.
Aby si přijala své chyby.
Aby si se mohla stát nejlepší verzí sama sebe.
A aby si pak dosáhla toho štěstí, po kterém tak toužíš.

Vesmír ti hlídá záda.
Věř mu.
Všechno je tak, jak má být.
Pokud to nedává smysl teď,
neboj se,
čas ukáže
a ty?
Ty pochopíš.