Klišé nad klišé

Stefan Salvátore |2

Jeden by si myslel, že se to s gay párem na chatce dá vydržet. Ale nedá.
Nebo takhle. Normálně jsme žili asi dva dny, ale potom mi začalo připadat, že jsem taky gay. Což jsem nikdy nepocítil.
Poprvé jsem to pocítil, když jsme hráli nějakou skupinovou hru a já byl ve dvojici s klukem z jiné skupiny. Měli jsme se pevně chytit a spolu skočit ze skály do jezera.
Pevně jsem se ho chytil, odstartoval skok a stáhl ho s sebou. Padali jsme asi deset metrů a až poté pocítili studenou vodu, která vystříkla na všechny strany. Teď už jsem se nebál. Nic se mi nestalo. Z radosti jsem chlapce objal tak, že jsme se potopili zpět pod vodu. Asi to pro něj po chvíli začalo být trapné, tak jsem ho pustil. Rozpačitě a bez řečí jsme doplavali na břeh. Za námi skákaly další dvojice, ale od pohledu se nikdo nebál tolik jako já.
Myslím, že tenhle kluk se na mě po zbytek tábora nepodívá. Aspoň že byl v jiné kategorii.
Tahle změna prostředí na mě působila hůř než na Damona. Nebo to dokázal dobře skrývat.
Podruhé jsem podobný pocit pocítil, když jsme se v daném jezeře koupali a já místo toho, abych koukal po holkách, koukal po klucích. Ani jsem si to v tu chvíli neuvědomil.
A nakonec ještě ve sprchách. Tam jsem zase zíral na zadek klukovi, který se koupal přede mnou. Jistě, sprcha se dala zamknout, ale on zjevně zapomněl a já nevěděl, že tam někdo je. Takže byl vystaven tomuto psychickému teroru.
Ke konci tábora zbýval týden a půl.
Co ze mě bude, až skončí?