Klišé nad klišé

Lucien Sunbeam |4

Už utekly tři týdny od doby první zkoušky. Nick toho uměl mnohem více, ale nebyl dostatečně chytrý na přípravu na zkoušky, takže jsme nekončili v sedm, ale až o půl deváté.
Vadit mu to nemohlo, protože většina večírků začínala buď později, nebo třeba v osm, a on byl navíc někdo, od koho se očekávalo, že se objeví později a moc se nezdrží.
Co bylo ještě lepší, začal mě zdravit na chodbě a ne jen tak, že by mi připomněl naší schůzku u mě doma. Asi pochopil, jak jsem pro něj, co se týče studia, důležitá, a nechtěl si to nějak pokazit. Což bylo velmi vidět, neboť na mě mluvil jemně, nerozčiloval se v mé přítomnosti a vždy poprosil a poděkoval. Jako by se z něj stal úplně jiný člověk. Nebo jeho pravou stránku tolik lidí neznalo?
Co se týče jeho naštvanosti vůči ostatním, jednou, když jsem šla po chodbě, byl zjevně naštvaný na jednoho z jeho kamarádů, kterého zuřivě tlačil ke skříňce.
Podle pokřiků kolem něj jsem usoudila, že o něm někde něco řekl.

Když jsem se k němu blížila, sykl na svého kamaráda: "Necháme to být. Už to nedělej." Potom ho pustil ze zajetí.

Následně se na mě otočil. "Ahoj Lucy," řekl a usmál se.
Mnou v tu dobu projela vlna emocí. Měl pro mě přezdívku! A Lucy bylo hezké jméno. Možná hezčí než Lucien. Možná se na mě hodilo víc.
Nikdo jiný mi tak nikdy neřekl. To bylo samé Lucien, Luc, a nic jiného. Proto to pro mě bylo speciální.
Pozdrav jsem opětovala, usmála se nazpět a odešla dál do třídy.

Má hezký úsměv.