Klišé nad klišé

Maxine Swann |5

Do školy jsem jela autobusem. Asi tak poprvé za život, protože mě vždy vozili rodiče. Pak jsem dostala vlastní auto a líbila se mi ta volnost, žádný stres, že mi ujede spoj. Nebo skutečnost, že jsem si mohla jet tam, kam jsem chtěla.

Nikdy mě nenapadlo, že jsou jízdy autobusem tak otřesné. Respektive, bylo to jako potravní řetězec. Úplně vzadu seděli machři z fotbalového týmu a chlubili se, kdo se s kým líbal na jaké párty. Taky pokřikovali na zmalované dívky sedící na sedadlech před nimi. Dané dívky, jejichž sukně končily někde u pupíku, si upravovaly líčení a pomlouvaly přední část autobusu, ve kterých seděly ne moc výrazné spolužačky, které do školy chodily proto, aby se něco naučily. V přední části také seděli kluci, kteří byli buď divní, nebo neměli přátele, nebo je nebavilo předstírat, že souhlasí s odpornými činy některých fotbalistů.

Jako by to byl nějaký žebříček. Cool část měla limit asi tak dvacet lidí a pokud přišel někdo nový, ten nejmíň oblíbený z nich spadl do nerdí části. Když jsem vstoupila do autobusu, jako by celý svět utichl. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních a snažila se tvářit, jako bych autobusem jezdila úplně pořád a oni si toho jen nevšimli. Poté se pohledy vzadu sedících lidí upřeli na hnědovlasou dívku, která seděla hned za klukem, který právě kamarádovi ukazoval komiksovou postavičku vyrobenou z nějaké hmoty. Bylo jasné, co bude následovat. A taky se to stalo. Dívka se bez řečí zvedla a zamířila na prázdné místo nacházející se v první třetině autobusu. Nevrhla na mě ani jeden pohled, protože to si přece nemohla dovolit.

Jakmile usedla na své nové místo, ostatní začali pokřikovat mé jméno a pobízet mě, abych si šla sednout k nim. Udělala jsem pár kroků dopředu, ale poté mě má bezstarostná nálada přešla. Otočila jsem se za sebe a podívala se na onu vystrčenou hnědovlásku, který nyní upírala svůj pohled z okna. Bylo jasné, že si přeje být neviditelná. Ani jsem se jí nedivila. Vždyť byla před chvilkou sesazená z nejvyšší části žebříčku.

Uvědomila jsem si, že mě ani jeden z těch machírků nezajímá. Nepotřebuji slyšet od osmi stejných holek, že jsem lépe nalíčená než ony. Možná proto jsem vykročila směrem k řidiči.

"Ahoj, máš tady místo?"

Hnědovláska vypadala zmateně a lidé okolo zatajili dech. Když se ze zadní části ozvalo, že 'se přece nebudu zahazovat s takovou blbkou', dívka odsunula svůj batoh z druhého sedadla a s úsměvem mě nechala, abych si k ní přisedla.