Puppy

1

To, co stálo kousek ode mne, zatímco se představovalo svým novým spolužákům, nebyl člověk. Bylo to ztýrané štěně, příliš křehké, než aby se mohlo bránit, bylo moc slabé. Když skončil, kluk na mě pohlédl a i přes svůj strach se usmál. Ty oči... úsměv...

První den v nové škole. Byl jsem v ředitelně a poté jsem zamířil do své nové třídy. Stál jsem na chodbě přede dveřmi a nervózně a zároveň vyděšeně jsem zaklepal. ,,Dále," ozvalo se zevnitř. Opatrně jsem otevřel a vstoupil. ,,D-dobrý de-n," řekl jsem a čekal na pokyny. ,,Aaaa dobrý den. Ty jsi ten nový, že?" zeptal se a já lehce přikývl. On mi pokynul ať jdu dál. Zavřel jsem dveře a stoupl si před tabuli. ,,Představ se nám," řekl s úsměvem a já pohlédl na mé nové spolužáky. ,,A-ahoj. Jmenuji se Byun Baekhyun a je mi 15, ale brzy mi bude 16. Jsem poměrně tichý, ale rád se zapojím do kolektivu a jakékoliv konverzace. Na mé staré škole jsem za-zažíval....oni mě....prostě to nebylo hezké. O zbytku bych radši nemluvil," řekl jsem a zadržoval slzy. Pohlédl jsem na učitele a čekal. Mírně jsem se usmál a doufal jsem v to nejlepší zahájení nového života na nové škole.

"Vyborně, chlapče," řekl jsem a usmál se taky. "Posaď se třeba támhle." Ukázal jsem na volné místo vedle žáka, se kterým ještě nebyly problémy, v naději, že se to teď nezmění. Sklopil pohled a s mírným přikývnutím odkráčel na své místo. S povzdychem jsem se chopil křídy a napsal na tabuli velký nápis.

FUNKCE.

Otočil jsem se čelem k davu, položil křídu a s pohledem věnovaným našemu nováčkovi jsem si oprášil ruce o sebe. ,,Poslední látka, kterou jsme minulý rok v matematice probírali. Tak schválně, pamatuje si někdo cokoli?" Jestli ne, problesklo mi hlavou, jsem učitel k niče- tahle myšlenka se zadrhla, když jsem zaregistroval jakousi jednu ruku tyčíčí se nesměle ve vzduchu.

Funkce. Něco, v čem jsem zářil. Stejně tak v celé matice a dokonce i v ostatních předmětech. Ve škole jsem problémy s učením neměl a to byl i důvod, proč mě na minulé škole nemuseli. Zkrátka se to tam moc zvrtlo. Když se zeptal, tak jsem se ihned přihlásil a čekal až mě vyvolá.

Ukázal jsem na nového chlapce a nechal mu tak prostor k vyjádření. Baekhyun ruku stáhl, dlaně položil úhledně do klína, jakoby ho něco nutilo se extrémně hlídat, a začal mluvit. Ačkoli nebyl nějak moc daleko ode mne, moc jsem ho neslyšel. Spíš jen jako šumění ve větru. "Hlasitěji, skoro tě neslyším," usmál jsem se na něj povzbudivě, jenže v ten moment se mladík zasekl, stáhl se do sebe jako pes do boudy a s rudými tvářemi zabodl pohled na podlahu. Hezká, co? Taková tmavohnědá plovoucí s leskem připomínajícím záři noční oblohy... A magická, taková zahadná, propletená nitkami tajností, stejně jako ty, chlape jeden. Proč tolik poutáš  mou pozornost? Jak to děláš?

Po chvíli tupého zírání na podlahu, jsem opět zvedl hlavu, rozhlédl jsem se, protože jsem se chtěl ujistit, že si o mě nešuškají, neukazují si nebo se mi dokonce nesmějí. Po prozkoumání všech spolužáků jsem usoudil, že mi nic nehrozí - teda alespoň tak to vypadalo - a začal jsem opět, tentokrát tedy nahlas, mluvit. Když jsem mu vše pečlivě i do toho nejmenšího detailu řekl, tak jsem opět zmlkl. ,,Výborně. No, třído, myslím, že tu máme někoho od koho je třeba se učit. Píšu ti z aktivity za jedna." řekl s úsměvem a sedl si na židli za katedru a začal v notesu listovat mé jméno. V momentě, kdy se nedíval, tak mi na lavici přistál pořádně zmačkanej papír. Rozbalil jsem ho a v tom momentě se mi vrátilo absolutně všechno. Na papírku bylo napsáno Jen počkej šprte. V ten moment jsem zapoměl na to, že jsem ve třídě, a že kolem mě je dvacet mých nových spolužáků. Z očí se mi spustilo milión slz a já věděl, že v tuhle chvíli nemohu být ve třídě. Potřebuji na záchod, a tak jsem s rozklepanou rukou ve vzduchu čekal, než si mě všimne.

"Takžeee... kdepak... á,  tady!" Zvolal jsem. "Jed-na," řekl jsem během psaní oné cifry, zaklapl třídnici, vzhlédl a s úsměvem zacvakl propisku o svou katedru. Všiml jsem si zvednuté ruky, ale dřív, než jsem ho stačil vyvolat, se nováček vypařil ze třídy. Zdálo se mi to, nebo brečel? S povzdychem jsem se obrátil k ostatním. "Buďte tu aspoň v klidu, jasný?" Pro všechny případy jsem popadl svůj telefon a s čelem zhyzděným vráskami starostí vyběhl taktéž ven.