Puppy

2

Držíc onen papírek se špatným vzkazem jsem doběhl na záchod. Ujistil jsem se, že jsem sám a když jsem si byl jist, že tu opravdu nikdo není, tak jsem otevřel kabinku, zalezl dovnitř a zavřel se. Zamkl jsem se, sklopil jsem prkýnko a sedl si. Už jsem se neudržel a naplno jsem se rozbrečel. Nemohu uvěřit, že by se mohla situace opakovat. Proč já se sakra hlásil? Proč? Z mých myšlenek mě vyrušilo zavrzání dveří a následné kroky. Ihned jsem ztuhl.

Samozřejmě mě jako první napadlo, že se bude ukrývat na pánských záchodech. Doběhl jsem k nim, otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Krom nechvalně známého aromatu jsem v místnosti zaregistroval utišující se pláč, jakoby o mně ten někdo věděl a snažil se nedat najevo svou přítomnost. Upřímně, moc dobře mu to nešlo. "Vylez," zavelel jsem. "Vrať se do třídy, prosím. V zájmu tvého vlastního dobra. Vrať se a ukaž jim, že nejsi slaboch. Jestli chceš, odejdu, abych tě neznervóz-"

"Zůstaňte," ozval se z jedné z kabinek tichý, zlomený hlas.

,,Dobře." řekl a já se snažil uklidnit. Nadechl jsem se a s rozklepanou rukou jsem odemkl. Pomalu jsem otevřel dveře a spatřil jsem ho. Měl na tváři ustaraný výraz. Utřel jsem si slzy a vylezl jsem z kabinky. Bez jakéhokoliv slova jsem mu předal papírek a zrak jsem opět sklopil na zem. Čekal jsem na jeho reakci a snažil jsem se o to, abych se opět nerozplakal.

Pohlédl jsem na papírek a nahlas přečetl, co na něm bylo napsáno. Baekhyun popotáhl a já mu položil ruku na rameno. On mi však naznačil, abych ji sundal. "Já... prosím, nesahejte na mě." Divil jsem se, že nechce mou podporu, ale pro dnešek jsem to nechal být a udělal, oč žádal. Když se však rozplakal nanovo, vykašlal jsem se na veškeré prosby a jednoduše si ho stáhl do objetí, taktéž nehledě na fakt, že tohle by měl teoreticky dělat školní psycholog, terapeut nebo nějaký blízký kamarád. Já nebyl ani jedno z toho. Baek se nebránil. Tiskl v pěstech mé triko a plakal. V ten moment jsem se snažil nevnímat své pocity a vžít se do jeho situace, nicméně i tak se mi do hlavy jako dýkou do dřevěného stolu zaryla má vlastní myšlenka. Čerstvě vytvořená vzpomínka na to, jak se ke mně natiskl, a to, jak 'nenápadně' nasál mou vůni. A na ta dvě slova, která mi dlouhá léta nikdo s upřímností, která se ozývala v jeho hlase, nevěnoval.
"Děkuju vám."

Vím, že jsem se hned první školní den ponížil, a taky vím, že jsem svým spolužákům dal důvod k šikanování. Musím si prostě přiznat, že jsem to nezvládl. Znovu jsem kvůli své inteligenci zničil možné přátelství a začal jsem opět peklo. Peklo, které se týkalo mě a nikoho jiného. Asi po pěti minutách pláče, který byl upřímně dosti vyčerpávající, jsem se uklidnil.

Odstrčil se a se smutným úsměvem utřel zaschlé slzy do rukávu. Jeho pleť byla bledá z již snad odpadávajícího strachu a hladká jako perla, takže jsem neodolal a když už jsem se neodvážil na nic jiného, aspoň jsem ho ukazováčkem ťukl do nosu. On se zašklebil, jakoby ho lechtala malá muška, a zasmál se. Věděl jsem však, že tahle chvíle nebude věčná, a tak jsem ho popadl za zápěstí a táhl ho zpátky do třídy, zatímco on ani necekl a nechal se táhnout jako hadrová panenka. Myslím, že je spíš pravděpodobnější, že veškeré protesty vzdal, než že žádné neměl na jazyku. Jakmile jsme se ocitli u třídy, otočil jsem se a pohlédl mu do očí.
"Připraven?"

Polkl jsem a pohlédl na dveře. Ani trochu se mi tam nechtělo. Zavřel jsem oči a kývl. On otevřel a vstoupil. Já pomalu vešel hned po něm a rozhlédl jsem se. Všichni se mi smáli a ukazovali si na mě. Já nemohl uvěřit tomu, že se to vážně opakuje. Slzy se mi opět roztekly, ale já nemohl utéct. Nemohl jsem se ani hnout. Byl jsem ztuhlej jako socha.

"Sedni si," řekl jsem mu a on se sklíčeně odplahočil na svou židli. Než si na ni však sedl, student za ním si ji přtitáhl k sobě, takže Baekův zadek opsal ve vzduchu zvláštní stopu a pak se žuchnutím dopadl na zem, zatímco zbytek třídy opět propukl v hysterický smích. Ano, přede mnou. Chtěl jsem jim něco říct, ale náhle se mi v hlavě vytvořil trošku krutější plán.
Jen tak mimochodem, kde že mám kontakty na rodiče?
Já se totiž s tou bandou budižkničemů štvát nechci. Teď mu zas vylili slazenou limonádu do vlasů. Co za problém pořád mají?
Okřikl jsem je a oni přestali. I tak mi bylo ale jasné, že tak nevydrží dlouho.

Bolel mě zadek a byl jsem celej mokrej. Limonáda mi stékala po vlasech na mé oblečení. Proč se mi to stále děje? Co jsem jim udělal? Nemůžu za to, že jsem chytrý, ale jim to očividně vadí. Snažil jsem se potlačit pláč, ale nešlo to. Najednou mi před obličejem přistála ruka. Pohlédl jsem na onu osobu a nevěřícně na ní zíral. Byl to můj soused v lavici. Ruku jsem přijal a on mě zvedl. Než jsem mu stačil poděkovat, tak jsem byl přerušen. ,,Hej novej. Vypadáš teď mnohem líp ty miminko." ozvalo se a tentokrát se začal smát i můj zachránce.

Minseok, který chlapci podal pomocnou ruku, se sice smál, ale já si byl naprosto jistý, že on strůjcem hlavích problémů nebude. Řekl jsem si, že jemu trest zmírním jako odměnu za pomoc. Přeci jen s ním jsem nikdy neměl problém a podle toho, jak ho znám, se v jeho očích nikdy nezrcadlila zákeřnost, a tak to bylo, je, a bude. Neboj se ho, Baeku. Směje se ti, ale bojí se někomu ublížit.
Jo, ehm, spíš se boj Sehuna, který sedí tři lavice za tebou. Řešit, co on věčně někomu provádí, to je opravdu peklo. Být jeho třídním bys opravdu nechtěl. A...
Nebreč...

Když už jsem se tak nějak uklidnil a přestal jsem brečet, tak jsem se pomalu zvednul. V momentě kdy jsem si stoupl začalo zvonit. Všichni vyběhli ze třídy jako nelítostné střely a já s tázavým pohledem pohlédl na pana učitele. ,,Pro dnešek je konec školy." řekl mi s úsměvem. ,,Můžeš jít domů." dodal. Já jsem s přikrývnutím zamířil do šatny. Kéž bych to neudělal. Na to peklo co se rozpoutalo v životě nezapomenu.