Puppy

4

Sedíc na jeho gauči u něj doma, jsem stále nemohl uvěřit tomu, že otci je vážně jedno, že mě ve škole šikanují, ale to, že mě opět na noc vyhodil, jsem čekal. Dělá to docela často. Mému učiteli jsem naštěstí rozmluvil ten telefonát, protože přeci jenom je to stále můj otec a navíc by mu to zas prošlo. Stejně jako vždy. Když se učitel vrátil z kuchyně a v ruce držel skleničky s pitím společně s jidlem na táci a dal vše na stůl přede mnou, tak jsem si přitáhl nohy k tělu a se smutným pohledem na něj pohlédl. ,,Nemusíte to pro mě dělat. Určitě máte lepší věci na práci a já jsem jen přítěž." řekl jsem mu.

"Přítěž?" zvedl jsem obočí a posunul občerstvení blíž k němu. "Ale kdepak. Jsem rád, že tu mám společnost. Posledního půl roku tu žiju sám."
Pohlédl na mně a zamrkal, aby zahnal dotěrné slzy. "Úplně sám?"
"Tak úplně ne. Mám v akvárku rybičky."
Srdce mi poskočilo, když se tomu zasmál. Měl krásný úsměv. Jemný, ale přesto výrazný. Měkký a čistý. Růžové rty a bílé zuby. Třeba by mi mohlo něco v hlavě špatně přecvaknout a já bych se ho mohl pokusit-
Ne.
Vzal jsem si hlavu do dlaní. Nemysli na to, hulákal jsem na sebe. Čím víc jsem si ovšem právě toto říkal, tím víc mě to lákalo.
"Děje se něco, pane?"
Děsilo mně to.
"Ne, jsem v pořádku..."
Usměv mu z tváře zmizel a nahradil ho nespokojený výraz.
"Nevypadáte tak," zabručel a vztal. "Počkejte, zavolám vám-"
Zvedl jsem k němu trochu přísný pohled. "Nikdo se volat nebude. Navíc je to úplně zbytečné."
sedl si a prohlížel si mně způsobem, který by byl u jiného člověka dost otravný. Natáhl se a posunul ke mně sklenici s pitím, abych se napil.
"Tak jo," pleskl rukama o kolena, "nebudu volat."
"Díky," narovnal jsem se a zhluboka vydechl.
Baek ukázal na věci na stole. "Díky za tohle všechno. Moc si toho vážím. A taky za ten azil."
Kývl jsem a pokynul mu, aby už přestal mluvit a najedl se. Nepřipravil jsem zrovna dílo šéfkuchaře, ale snad mu bude chutnat.

Bez dalších slov jsem si vzal příbor a nabral si na něj první sousto. Dal jsem si ho do pusy a pomalu rozžvýkal. Mé chuťové buňky začaly ihned tančit a já se nad tou fascinující chutí rozplýval. Byla to vážně delikatesa. S chutí jsem snědl celou svou porci a poté jsem s úsměvem příbor odložil a pohlédl na něj. ,,Bylo to moc dobré, děkuji vám." řekl jsem a on se usmál. Vzal špinavé nádobí a odnesl ho do kuchyně. Asi po pěti minutách se vratil a posadil se opět ke mě. ,,Baeku, je mi trapné se tě ptát, ale jaký problém si měl na bývalé škole a teď se svým otcem?" zeptal se z ničeho nic a já krapet znervózněl. ,,Bude lepší když vám to ukážu." řekl jsem mu smutně a chytil jsem svýma rukama lem trička. Chvíli jsem přemýšlel, ale nakonec jsem si tričko svlékl a tím jsem mu odhalil své modřiny. ,,Polovina toho je od mého otce. Viní mě z matčiny smrti a ten zbytek, který už viditelně mizí je od mých bývalých spolužáků. Myslel jsem, že to jsou přátelé, ale oni mě začali urážet kvůli mé inteligenci a pak když se dozvěděli, že jsem gay, tak mě začali i mlátit." řekl jsem mu celý rudý a zadržoval jsem slzy.

Tak moc jsem ho chtěl vzít do náruče, pročechrat mu svým dechem vlasy a říct mu, že už to bude jen dobré. Že už mu nikdo neublíží a on bude mít konečně klidný, spokojený život, jaký by měl správně mít.
V reálu jsem nehnul ani brvou.
Netušil jsem, proč jsem při pohledu na jeho čerstvé slzy tak zkameněl. Proč jsem jen seděl, zíral na něj a mlčel. Vím jen, že mi zamával rukou před obličejem.
Trhl jsem s sebou. "Co? Cože?"
Baek si poposedl, takže na sedátku spočívala už jen půlka jeho zadku. "Jste v pořádku, pane?" zeptal se mě a já přitakal. On jen nesouhlasně zakroutil hlavou, ale dál moje věčné výpadky nekomentoval.
"Dojdu pro mast," prohlásil jsem a ukázal na jeho hruď, aniž bych sám své počínání nějak čekal, nebo dokonce plánoval. I přes to jsem se zvedl, narovnal si triko a rychlým krokem zamířil do koupelny.
O pár minut později jsem seděl s mentolovou mastí na drobná zraňení před Baekem, který měl triko na mou žadost svlečené, nabral si na prsty a říkal si, že tohle bude ještě zajímavé.

Natíral mi mentolovou mast na mou hruď a břicho. Pečlivě jí rozmazával a já při jeho dotecích zcela rudl. Bylo to moc příjemné. Takhle se o mě už dlouho nikdo nestaral, ale nejlepší na tom bylo to, že on byl cizí a přesto mi pomáhal. V životě bych nečekal takovéto zacházení od cizího člověka, který se o mě v této chvíli stará lépe, než můj vlastní otec. Nevím proč, ale byl jsem v tu chvíli šťastný, protože jsem měl pocit, že někomu na mě záleží a jemu na mě očividně ano, ikdyž se známe jen jeden den. Za ten jeden den mi hodně pomohl. Uklidnil mě ve škole, vzal mě k němu domů a teď tohle. Zajímavé ale je to, že mi žádný jeho dotek nevadil, ba naopak byly příjemné a mě se to.... líbilo? Ano líbilo se mi to tak moc, že mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Když skončil tak zavřel mast a pohlédli jsme si do očí. ,,Děkuji pane učiteli." řekl jsem mu.

"Neříkej mi tak," zašeptal jsem. Pohledem jsem zase na chvilku spočinul na jeho rtech, ale instinkty mi říkaly, že je ještě příliš brzy. Vždyť to roztomilé štěně se tu ještě ani pořádně nerozhlédlo kolem. Co mi dává právo vnucovat mu svůj chtíč? Nic. A proto jsem mu zase pohlédl do očí, když se jeho rty začaly pohybovat v rytmu vytváření slov.
"A jak vám mám říkat?"
Zamyšleně jsem odvrátil pohled na starou fotku mých prarodičů, která se u nás v rodině tak nějak dědí už od matčina narození, a skousl si ret. Jak mi má říkat? Pane? Ne. Tohle necháme na jindy. Ehmm. Dál. Dadd- sakra. To memůžu vymyslet normální oslovení? Musí z toho pokaždné vyjít něco úchylného?
Kdyby byla v blízkosti zeď, mlátil bych se nelítostně do hlavy. Blbče! Blbče! Blbče!
"Ehmm, už to mám," prohlásil jsem po té třetí světové, co se právě odehrála mezi mou inteligencí a mými hormony. "Říkej mi prostě Chan."
"Ano, pane Chane."
"Eh, počkej, zadrž," zamával jsem před ním dlaní na náznak smazání posledních slov, která nebyla správná. "Tykej mi."
"Fakt mám?"
"Jo," přitakal jsem a bubnoval prsty o opěradlo. Jen tak bezděčně jsem pohlédl na své stříbrné hodinky.
"Už je docela pozdě," oznámil jsem a usmál se. "Čas na přidělení vlastního pokoje."
"Vy.... chci říct ty mi vážně dáš můj vlastní pokoj?" rozzářil se jako sluníčko.
Můj úsměv se rozšířil. Ukázal jsem palcem na chodbu za sebou.
"Zvedej."

Nemohu uvěřit tomu, že mi dá vlastní pokoj i když možná jen dočasně. Otec mi zítra bude určitě volat ať se vrátím, tak jako pokaždé. Z mých myšlenek mě vytrhl až Chanyeol, který mi mával před obličejem. ,,Hej, slyšíš? A já, že prý nejsem v pořádku." řekl se smíchem a já se rozhlédl po pokoji. Byl to moc krásný a útulný pokoj. ,,Je to tu moc hezké. Děkuju." řekl jsem mu a se usmál. ,,To jsem rád. Zítra je ve škole volno, tak bychom mohli něco podniknout." řekl a já přikývl. On se usmál, popřál mi dobrou noc a odešel. Já se převlékl, vlezl jsem si do postele a když už jsem se chtěl pokusit usnout, vzbudila mě zpráva. Odemkl jsem mobil a přečetl si jí. Zpráva hlásala: Ráno přijď! Rychle jsem ho opět zamkl a snažil se usnout.