Pan Braun se rozhodl, že si dívky začne brát ze zadních lavic. Tím pádem na mě přijde řada jako na poslední v této třídě. Už nás tu sedí jen posledních pár. Rozhovory se uskutečňují v kabinetu této třídy a trvají približně pět minut, což znamená, že už tu sedím skoro hodinu. Během té hodiny, co tu zbytečně sedím, jsem ve vedlejších lavicích zaslechla, že určitý pan Braun, je manažer známé celebrity, ale dále jsem neposlouchala, vzhledem k tomu, že mě to přestalo zajímat při slově celebrita.
Nikdy jsem nebyla jako ostatní holky, které znají dokonale svět showbyznysu a každou celebritu, která do něj patří. Vlastně jsem neměla příležitost se tímto 'světem' zaobírat, protože doma nemám počítač. Ale nevadí mi to. Díky tomu předcházím depresím, které by vznikaly při čtení pomluv na facebooku, jak nudná a nevkusná jsem. Je mi více než jasné, že pokud se o mě někdo na internetu baví, tak jenom hnusně.
Díky mému přemýšlení jsem ani nepostřehla, že do kabinetu právě vešla předposlední dívka - takže už zbývám jenom já. Očima jsem hypnotizovala hodiny visící na zdi přede mnou. Neuběhly ani dvě minuty a dívka z kabinetu vyšla. Překvapivě vyšla dřív, než všechny ostatní. Byla to Amy Reed. Má zářivé blond vlasy, pronikavě modré oči, perfektní make-up a nejnovější outfit z kolekce Marca Jacobse. Poznala jsem to díky časopisu, který máma minulý týden donesla domů. Právě v něm tento outfit byl a moc se mi líbil. Moje máma by na tenhle outfit musela vydělávat ... rok? A to s mou pomocí. Jakmile vyšla ze třídy ven, jsem popadla své věci a došla do kabinetu. Pan Braun seděl za stolem a psal něco do složky plné papírů.
„Dobrý den" řekla jsem, aby si všimnul mé přítomnosti. Zvedl svou hlavu a celou si mě přeměřil pohledem.
„Dobrý den, už jste poslední?" zeptal se a rukou dal znak, abych se posadila.
„Ano" odpověděla jsem otřepaně a se všemi těmi v učebnicemi v mých rukách jsem se posadila. Svou tašku jsem položila vedle židle a učebnice stále svíjela v rukou.
„Klidně si je položte na stůl" řekl při pohledu na ně. Položila jsem je tam a sledovala jeho pohyby. Stále dělal něco s těmi papíry ve složce.
„Mohl by jste prosím začít? Pospíchám do práce" byla to snad věčnost, co stále něco psal a dost mě to znervózňovalo.
„Oh, ano. Omlouvám se" usmál se, přičemž zavřel složku a položil propisku na stůl. „Takže přejděme k věci.. Nejdříve bych se chtěl zeptat, jak se jmenujete" docela se mi líbil způsob, jak mi vykal.
„Chantel Bennett"
„Pěkné jméno. Jaká je vaše životní situace?" touto otázkou mě upřímně zaskočil.
„Uh, no.. žiju pouze s mámou, která moc peněz nevydělává. Už jste si mohl všimnout, že nenosím to nejdrahžší a nejnovější oblečení, jako ostatní dívky, co tu před chvílí byly. Avšak snažím se vydělat pár dolarů v útulku každý den po škole" nechtěla jsem své osobní věci až moc rozebírat, proto jsem odpověděla jak nejjednodušeji jsem jen mohla.
„Vyjadřujete se jako chytrá dívka, máte v plánu vysokou školu?"
„Ano, mám. Ale nevím, jestli si ji budu moct dovolit vzhledem k mámině finanční situaci" mykla jsem rameny jako by to bylo nic, přitom mě to uvnitř užíralo.
„Chtěla by jste být jako ony?" zeptal se mě.
„Co prosím?" ani zdaleka jsem nerozumněla jeho otázce.
„Jestli chcete být jako ony. Nosit drahé, značkové oblečení, mít perfektní účes a manikůru. A to nejlepší nakonec.. dostat se na vysokou školu" s větou si příjemně pohrál na jazyku. Vše říkal tak, jako by to bylo to nejcennější na světě. Avšak mě by bohatě stačila poslední věc.
