Procházím chodbou mezi několika lidma, kteří jsou zaměstnaní svými novými mobily nebo oblečením. V rukou sotva držím několik učebnic, které jsme si měli na tento školní rok zakoupit, a snažím se prodrat do své třídy. Další zbytek lidí, který nekouká do svého mobilu nebo nehodnotí své několikatisícové oblečení, mě sleduje. Doslova mě propalují pohledem. Je mi jasné, proč. Nejspíš je 'uchvátilo' mé staré bílé tričko doplněné ošoupanýma džínama, které už mám v šatníku nějaký ten rok. Není to z nové kolekce od Hollisteru, je to prostě to, co získala máma od charity.
Ano, takhle my žijeme. Sotva přežíváme. Máma pracuje na poloviční úvazek v úklidové společnosti a táta... ten zemřel před 10ti lety. Od té chvíle jde všechno z kopce. Měli jsme se dobře, mohla jsem si dovolit pěkné nové oblečení a pravidelné návštěvy kadeřníka. Ale všechno krásné jednou končí. Už jsem si na tento 'životní styl' zvykla. Už v první den na střední, mě všichni považovali za lůzra. Většina lidí tady - no vlastně všichni, soudí ostatní podle vzhledu.
Všechny pohledy jsem úspěšně odignorovala a dostala se do třídy, kde měla začít má první hodina pro tento školní rok. Jedním způsobem se těším, ale tím druhým mám zase strach, jelikož mi tento rok záleží na známkách a maturitě. Ano, tento rok je pro mě posledním na této škole plné arogantních a posuzujících lidí. Těším se, až z této školy vyjdu a poznám svět, kde se najde snad pár normálních lidí, kteří nesoudí knihu podle obalu, ale podle toho, co je uvnitř. Lidé totiž občas nemůžou za to, že se dostanou do špatné životní úrovně.
Jako každý rok sedím sama v poslední lavici bez jakýhkoliv kamarádek či kamarádů a čekám na zvonění, které oznámí začátek hodiny. První dny v novém školním roce jsou vždy o ničem, nejradši bych ve škole ani nebyla, ale díky tomu bych ztratila výbornou docházku za celé roky a měla menší šanci na přijetí na vysokou školu. To je další z mých miliónů problémů. Když vaše rodina nemá peníze, jediné na co se můžete spolehnout k tomu, aby vás přijali na slušnou vysokou školu, jsou výborné známky, docházka a hodnocení za celý průběh na střední škole.
Po pár minutách zazvonilo a do třídy vešel náš třídní učitel, pan Brooks. Na očích měl stále hnědé obnošené brýle a jeho oblečení bylo opět stejné, jako celý minulý školní rok. Ale víte co? Neřeším to jako ostatní lidi v této třídě, kteří se mu za zády posmívají a vytváří na jeho osobu nepříjemné urážky. Vím, jaký je to pocit, proto tiše sedím a snažím se nad tím nijak nepřemýšlet.
„Dobrý den, třído. Doufám, že jste prožili prázdniny stejně skvěle, jako já" při zmínce o prožití prázdnin se polovina třídy uchechtla. Je zřejmé, že je pan Brooks strávil někde na chatě u lesa a třída propila každý víkend litry alkoholu na nějaké house party, takže je ani zdaleka neprožili, jako on.
„Ať už jste dělali cokoliv, měli by jste si uvědomit, že tento rok pro Vás bude tím nejdůležitějším na této škole. Na konci roku Vás čeká maturitní zkouška, jak všichni víte, a není to nic lehkého. Avšak.." jeho velice únavný projev byl přerušen vstupem ředitele do třídy. Všichni si jako napovel stoupli a počkali, až dá pokyn rukou k posezení. Jakmile se tak stalo, začal něco šeptat panu Brooksovi do ucha a předal mu nějaké papíry. Poté bezeslova odešel směrem pryč, přičemž ho celá třída sledovala.
„Takže než přejdeme zpět k tématu maturita, mám tu pro většinu z vás menší oznámení. Týká se to pouze děvčat této třídy, takže prosím pozorně poslouchejte. Dnes v 14:00 se všechny dostavíte do učebny 12B. Víc vám k tomu neřeknu, protože jak jste si mohli všimnout, teď mi ředitel tuto informaci předal a nic víc nevím" všechny dívky na sebe trhly překvapené a matoucí pohledy, pouze já jsem seděla se stejným výrazem a nijak jsem to neřešila. Nejspíš to nebude nic důležitého a přemýšlet nad tím teď by byla zbytečná ztráta času, protože i kdybych cokoliv vymyslela, bude to úplně něco jiného.
V momentě kdy hodina skončila jsem se přesunula do třídy o patro výš a opět seděla sama. Někdy se tu cítím jako nějaký vetřelec. Každý má tady alespoň jednoho kamaráda, ale já ne. Už jsem se zkoušela několikrát seznámit, ale ihned mě všichni díky mému vzhledu odbyli. Další hodiny, kde nám říkali, co budeme v daném předmětu během roku dělat, utekly rychle a mé hodinky už ukazovaly 13:57. Správný čas na to se vydat do učebny 12B. Popadla jsem všechny knížky do svých rukou a vydala se tam. Na chodbě šlo stejným směrem dalších pár dívek z mé třídy, které mě jako vždy ignorovaly jako bych byla vzduch.
Vstoupila jsem do třídy a všimla si jediné prázdné lavice v první řadě hned uprostřed, skvělé. Neochotně jsem se posadila a položila učebnice na stůl. Všechny dívky si mezi sebou šeptaly, nejspíš o to, co se tu bude dít. Po pár minutách se otevřely dveře a v nich stál náš ředitel, za kterým byl vyšší muž s černými vlasy a menším náznakem růstu vousů. Všechny zraky padly právě na něj, alespoň do té doby, dokud si těsně před mou lavici nestoupl ředitel.
„Takže dámy, chtěl bych Vám poděkovat, že jste zde přišly. Chtěl bych Vám představit tohoto pána, jmenuje se Scooter Braun a s každou z Vás si osobně promluví. Víc vám k tomu řekne on sám. Tímto se s Vámi loučím, přeji pěkný zbytek dne" a s těmito slovy zmizel za dveřmi učebny.
Ten pán, Scooter Braun, si odkašlal a stoupl si na stejné místo, kde stál ředitel - přímo přede mne. „Dobrý den, ještě jednou, mé jméno je Scooter Braun. Chtěl bych si s každou s Vámi osobně promluvit a zeptat se Vás na pár otázek. Nemusíte se bát, otázky nebudou sokromé ani intimní, jde jen o pouhý pěti minutový rozhovor" vyjasnil a schoval své ruce do kapes. Jak profesionální.
„K čemu Vám ty rozhovory budou?!" zeptala se arogantním hlasem Courtny ze zadní lavice.
„To je tajné, ale určitě se to v příštích týdnech dozvíte"
Tahle část je taková nezáživná, vím, ale musela jsem. Chtěla jsem, aby jste pochopili situaci Chantel..taky část není nějak extra dlouhá, ale musela jsem to zakončit už tady:) snad se líbí, těším se na vaše komentáře!
