Nová Generace (Dokončeno)

12. Vize a převelký úkol

Zrovna jsem spolkla poslední sousto snídaně. Vstala jsem a uklidila jsem talíř. Holky byly šťastné, že mě mohou odvést. Když jsem stála kousek od dveří, začal řinčet zvonek. Lekla jsem se ho a jak jsem prudce odskočila, vrazila jsem do Annabel. Společně jsme spadly na zem, tedy já spadla na ní. ,,Promiň." Omluvila jsem se a pokusila jsem se neohrabaně slézt. Mezitím Eva otevřela dveře. ,,Dobrý den, jsem Dylan a ..." Chtěl pokračovat, ale naše pohledy se střetly, jelikož nahlédl dovnitř. ,,Amando?" Ozval se a Eva uhnula z cesty. On se ke mě rozeběhl a objal mě. Stuhla jsem, ale i tak jsem mu objetí trošku překvapeně opětovala. ,,Bál jsem se o tebe, tohle už nesmíš udělat, všichni málem umřely strachem, když se dozvěděli, že jsi na začátku noci utekla do lesa." Odvedl mě ven, kdy jsem zamávala holkám a ostatní z mé skupinky jim děkovaly za mou záchranu. ,,Amando, co se stalo, proč jsi utekla, jsi zraněná?" Začal mě Dylan zasypávat otázkami. ,,V klidu, uklidni se, dýchej a jednu otázku po druhé." Má slova jsem doplnila gestem rukou, kterým jsem mu naznačila, aby zpomalil. ,,Jsi zraněná?" ,,Ne." Lhala jsem, ale nic mě nebolelo, akorát by šílel kdybych mu řekla pravdu. Čekala jsem co dalšího z jeho úst vyjde. Bála jsem se otázky proč? Proč jsem utekla? Jak mu mám odpovědět? Nemohu mu říct, že mě ranilo, že mě nemiluje a že se líbal s Erikou a že jsem zřejmě i žárlila. Ale co mám vymyslet? ,,A proč jsi utekla?" Zeptal se a já se zmohla jen na sklopení pohledu k zemi. ,,Amando?" Chytil mě pevněji za předloktí a já sebou cukla a jen jsem upevnila můj pohled k zemi, i když se na malinkou chvilku otočil k němu. Chtěla jsem brečet, zase. ,,A proč nejsi s Erikou?" Zeptala jsem se ho. Chci si získat čas na vymýšlení věrohodné odpovědi. Ale on mě jen objal. ,,Amando, já s ní nechci chodit, nechci s ní mít nic společného, ovládla mě, ovládá totiž telepatii ve velkém měřítku. Ty na ní žárlíš? Že by jsi utekla kvůli tomu?" ,,Ne, nežárlím." Zalhala jsem, i když jsem se málem zakoktala a potlačila jsem vzlyknutí i slzy. Nesmím se projevovat slabě. Ale potěšilo mě že se s Erikou už nechce stýkat. On mě od něj jemně odstrčil, ale hnedka mě zase chytil nad lokty, a chtěl se mi koukat asi do očí. ,,Amando, tak mi řekni do očí že nežárlíš." S nádechem jsem k němu zvedla pohled. ,, Nežárlím, nemám přece důvod." Vyšlo to ze mě tišším hlasem, ale ještě to nebyl šepot. Chvíli mi koukal do očí a já bojovala s nutkáním odvrátit pohled kamkoliv jinam. ,,Vím že lžeš." Řekl tichým hlasem a zkusil se mi přisát na rty. Neuhnula jsem, ale ani jsem se nedonutila spolupracovat. Nevím proč, byla jsem smutná, chtěla jsem jen aby mě objal. On se odtáhl a v očích měl zmatek. ,,Amando, já se v tobě nevyznám." Řekl smutně a chtěl odejít. ,,Neboj se o mě, snad se vrátím. A kdyby ne, miluji tě. Hodně tě miluji Dylane." Šeptla jsem než stihl udělat krok a rozběhla jsem se pryč.
Dál ode všeho. Od zmatku co nastal. Potřebovala jsem vypadnout, na chvilku být sama. Nevěděla jsem kam běžím, ale chtěla jsem ven z lesa. Ale nakonec ani ne? Měla jsem zmatek v mých emocích. Když za sebou slyším kroky neváhám, ale telekinezik na mě používá jeho moc a já odlétám proti své vůli ke kmeni jednoho stromu. Nevyhnutelně se blíží srážka s kmenem a ta i nastává. Než jsem se stačila zvednout, dostávám silnou ránu do hlavy a upadám do spánku. Kéž by klidného.

Vidím jen světlo. Jakoby nikde nebyla podlaha, nic, sama zřejmě levituji v prázdném prostoru. Najednou se vzduch kolem mě začne vlnit, jen to pozoruji, nemohu se pohybovat. ,,Válka se blíží, neporazitelná armáda přeměněných je blíže a blíže vašemu městu, tvému teritoriu. Pokud spojíš ostatní, proměněný, obyčejný lidi, i všechny z lesa, máte šanci na výhru. Ty to zvládneš s pomocí tvé party." Hlas začal opakovat jeho řeč a kolem mě se mezitím změnilo prostředí. Je to město ve kterém žiju. Je tam daná bitva. Obyčejní lidé střílí z oken, nějací se dokonce přidaly do bitvy se zbraněmi mezi námi. Ti co jsou na naší straně mají na zápěstích modrou stuhu, asi abychom se poznaly. Jinak je všude krev i mrtvoly, znělo tady řinčení mečů, výstřely z pistole a všechny možný zvuky boje. Vykřikla jsem když vílu s modrými stuhami na zápěstí probodla démonka mečem. Zacouvala jsem ale mnou propadla další mrtvola s modrou stuhou na zápěstí. Vykřikla jsem ještě jednou a z očí mi vytrysklo pár slz. Tohle bylo příšerné. Celkem mě vyděsily nějací démoni či víly z druhé strany, vypadaly děsivě. ,,Pokud spojíš ostatní, proměněný, obyčejný lidi, i všechny z lesa, máte šanci na výhru. Ty to zvládneš s pomocí tvé party." Domluvil hlas svůj monolog, který opakoval celou dobu co se přede mnou odehrával kus bitvy. Všechno začalo mizet. ,,Dala jsem tuto vizi i jiným, nebudeš jediná co se bude snažit vás spojit. Společně máte šanci vyhrát." Zazněly mi v hlavě poslední slova, než jsem upadla do temnoty.

Z pohledu Dylana
Chvilku po tom co jsem zpracoval její slova jsem se jí vydal hledat. Cestou se ke mě připojily Cara a Tara. Až jsme jí zahlídly na zemi. Pohotově jsme se k ní rozeběhly. Vypadala, jakoby nežila. Doběhl jsem k ní. Okamžitě jsem si k ní sehl, že jí na zápěstí zkontroluji tep, ale jen jak jsem se na zápěstí koukl, zarazil jsem se. Měla tam podivný klikihák. V tom mě Cara a Tara chytily za ruce. Každá za jednu. ,,Nebuď jí." Řekla poplašeně Tara. ,,Právě má vizi budoucnosti, ten znak, je to znak nejlepší věštitelky. I před tím to předpověděla. Ten únik té látky, když jsme ještě byly lidi, ostatní jí měli za blázna a když se to stalo, obvinili jí, že za to může ona, tak zmizela, jinak by jí zabili. Musí to být hodně důležité když riskuje prozrazení." Dořekla mi Cara. ,,A co uděláme, nemůžeme jí tu takhle nechat. ,,Nic jiného dělat nemůžeme." ,,Válka ... neporazitelná armáda ...spojení ostatních ... obyčejných lidí i ostatních z lesa ... šance na výhru ... parta ... válka ... neporazitelná armáda ...spojení ostatních ... obyčejných lidí i ostatních z lesa ... šance na výhru ... parta ... válka ..." Začala opakovat dokola Amanda šeptem. Stále spala či byla ve své vizi či kde. Holky se k ní sklonily a bedlivě naslouchaly každému slovu.
Když už jsme tady byly cca 2 hodiny, najednou Amanda vykřikla a škubla sebou. ,,Amando! Co se děje! Vzbuďte jí!" Cara i Tara mě pevně držely, abych se jim nevyškubl a neprobudil jí. ,,Dylane! Uklidni se a posaď se, nemůžeme jí budit, mohly bychom jí ublížit." Holky mě s velikou dávkou jejich úsilí posadily a já si promnul obličej. Když v tom vykřikla znova. Holkám se nepodařilo mě udržet. Vzal jsem jí jemně za ruku, a stiskl jí. Ona mi stisk oplatila a bud se mi to zdálo a nebo se dokonce pousmála. Sice jí nesmím budit, ale držet za ruku jí mohu. Ale najednou její sevření povolilo a ona otevřela oči. Zprudka dýchala a rozhlížela se kolem sebe. ,,Co se stalo? Co jsi viděla." Ptal jsem se jí. Držel jsem jí za ruce. Trhla sebou, jakoby si teprve teďka uvědomila, že není sama. ,,Už brzy přijdou, ti co chtějí vyhubit lidi. Ti co ničejí město po městu a nikoho nenechají živého, nikdo se jim nebyl schopny postavit. Jen když se spojíme s lidmi, a přeměněnými z lesa i města, jen když všichni spojíme své síly máme šanci vyhrát." Domluvila dlouhý monolog, stále byla skoro mimo, jakoby sama nepřemýšlela, děsil mě její stav. ,,O čem to mluvíš Amando. To byla ta tvá vidina, boj? Pokud nikdo nevyhrál, proč bychom my mohly?" Chvíli byla ve svých myšlenkách, přemýšlela jak Taře odpoví. ,,Do našeho tábora byly umístění nejlepší z akademie. Naše město má nejsilnější přeměněný a v lese je taky hodně nebezpečných přeměněných a i lidi zde nejsou bezbranní." Odpověděla Amanda a zdálo se, že pomalu přichází k sobě. Cara se ale rozhodla oponovat. ,,Ale proč by nám věřily?" Nechápu že nejdřív nechtěj abych jí budil a pak jí ani jedna nevěří. ,, Jelikož bych neměla být jediná co tuto vizi měla. A pokud se fakt blíží a chtějí nás zničit, sami na ně nestačíme, musíme se spojit." Domluvila pevně a vstala. ,,Jdete do toho se mnou?" Zeptala se nás. Já do toho s ní jdu. Nevím jak Cara a Tara.

Předposlední kapitola je tu. Píšu druhý díl, více napíšu v kapitole zvlášť, příští týden po vydání poslední kapitoly.