Nová Generace (Dokončeno)

13. Boj o život všech

O pár dní později z pohledu Amandy
Tak uteklo pár dní. S Dylanem jsem se dali dohromady a už jsme spojily všechny. Ta vize byla rozšířena celkem hojně. Je nás dohromady cca 20. Všichni máme na zápěstích modré stuhy, někdo i na předloktí apod. Tábor nám nakonec uvěřil i upíří gangy a je uzavřen dočasný mír. Všichni vyrábějí šípy, meče, žije to tu. Jinak je večer s já koukám na temný oblak, jak se plíživě přibližuje a zvětšuje. Je pomalu blíž a blíž, už se pomalu budou objevovat první nepřátelé. Vedle mě dopadne hořící šíp. Vyskočím, v ruce už připravený luk a šíp, tětiva natažená a šíp si proráží cestu vzduchem až skončí v hrudi upíra. Ten se na mě vražedně koukne a vytrhne si šíp z hrudi. Obratně beru do ruky katanu a zabíjím ho. Zahlídnu dalšího a dalšího nepřítele. ,,Poplach! Jsou tu!" vykřikla jsem a městem se rozezněly hluboké a hlasité lesní rohy, neboli varování všem že válka začíná. To už mi s modrými stuhami přiletěli na pomoc další z naší armády. Bojovaly jsem bok po boku a to už nad námi prolítaly s luky a šípy nepřátelé, kteří se vrhaly na naše město i naši co střílely na nepřátele. Bojovala jsem úspěšně i s více naráz. V táboře svolali i všechny bodyguardy a nyní tady bojovaly všichni. Bojuji bok po boku s upíry, kteří by mi jinak šli po krku, s ostatními z tábora, zase jsem si mohla než to začalo popovídat s Rachel a Emou. Říkaly, že kolují zvěsti o léku a že se chystá jeho vypuštění. Moc tomu nevěřím. Je k podivení že před týdny jsem ještě chodila v noci po městě a ani jsem nepomyslela na to, že bych mohla bojovat bok po boku se všemi z tohoto města. Je to velká změna ...

Boje už jsou v plném proudu. Ten mrak co s nimi koluje zabraňuje dnu vzejít, takže dokud bojujeme je tma a noc. Nepočítáme hodiny, nikdo není unavený díky adrenalinu v krvi. Koukám, kdo má modrou stužku a kdo ne. Na kohokoliv kdo nemá modrou stužku útočím. Cítím se jako kdybych měla oči i vzadu, vím kdo je za mnou když mi jde po krku, asi nějaký instinkt. Takže se několikrát za boj otáčím a má katana povětšinou ladně projde tělem protivníka. Jsem ráda, že jí mám. Je to hodně dobrá zbraň a těžce se shání. Mě boj s katanami šel. Na škole jsem s katanama byla nejlepší ze všech, skoro stejně dobrá jak profesor, co nás s nimi učil. Jelikož na boj jsme se později rozdělovaly. Po společných základech se u každého ukázalo, která zbraň mu sedla nejlépe. Většinou to byly meče či luk a šípy. Byla jsem jedna z mála která měla katany i na škole nás bylo málo. Proto tady vzduchem sviští hlavně meče všech tvarů, nějaký i s úmyslem protnout mi hrdlo. Pak ze střech či v povzdálí mají luky a vzduchem lítají šípy. Ti naši jsou hlavně na střechách a pomáhají boji ve vzduchu. Vedle mě přistála Tara a rovnou zabila dýkou jednoho za mnou. ,,Díky, jak to vypadá?" Zeptala jsem se a rovnou jsem zničila dalšího a uhnula meči od jinýho. ,,Máš tady tu slabší várku, ti silnější jsou vzadu, potřebujeme tam pomoct, mám tě tam hodit?" ,,Jo dobře." Hned nato mě objala a letěly jsme. Koukala jsem ze vzduchu jak to tady vypadá a to nejhorší mě teďka čeká. ,,Pusť mě!" Křikla jsem když jsme prolítaly prostředkem kde byla i samotná královna. ,,Amando! Tam jdeš na smrt! Je nás tam minimum." Těsně kolem nás prolítl šíp a Tara mě pustila, i když omylem.

Letěla jsem chvíli vzduchem a dopadla jsme na jednoho z nich a rovnou ho zabila. Stoupla jsem si a čelila jsem útokům ze všech stran. Asi to fakt moc dlouho neudržím. Je to tady těžký. Musím mít oči všude, jsem obklíčená, moje amulety pracují na 100 procent kvůli kledbám a všemu co tady na mě útočí. Vzduch je tady přesycený magií. Kdybych na toto nebyla připravená, složilo by mě to ale úspěšně se držím. Nedovoluji si polevit, nesmím. Pokud byť jen na sekundu polevím, prohraji a prohra znamená jistou smrt. Musím se soustředit, koncentrovat, nepanikařit, každý krok musí být pevný, jistý, rychlý. Musím si být jistá tím co dělám, přesně jak mě cvičily. Neprošla jsem tvrdým výcvikem pro nic. Když už jsem si pomalu myslela, že nezvládnu být obklíčená ze všech stran, dopadl ke mě Dylan a Rachel. ,,Ahojky, jdeme ti pomoct, vypadalo to, že by se ti pomoc hodila." Kývla jsem. ,,Děkuji." A tak jsme bojovaly bok po boku. Společně. Teďka se mi bojovalo lépe, s krytými zády. Nemusela jsem se otáčet, stačilo se zaměřit nepřítele přede mnou. A ubývalo jich. Nepřátelská strana se vzpamatovala a ti co lítaly začaly nalítávat na lidi co střílely ze střech a posílaly kletby na lidi v oknech. Lidé ze střech přestali střílet na zem a pomáhat nám, musely se soustředit na okřídlené nepřátele, jinak bychom prohrály. Dylan mi strčil do zad, otočila jsem se a prohodily jsme si místa. Za otočky jsem stihla pár nepřátel ochudit o hlavu, a také o život. Najednou před nás spadla víla s modrou stuhou na zápěstí. Lekla jsem se. Neznala jsem jí, ale i tak mi jí bylo líto. Ale zase to beru tak, že pokud vyhrajeme a zabijeme královnu, tak zachráníme mnoho dalších táborů, lidí i přeměněných. Mnoho táborů a škol zahynulo jejich rukou a jak šli, bylo jich více. Královna má zvláštní schopnost oživovat a koho oživí, ten jí následuje. Ale jsou to monstra co se nebojí smrti a mají snížený práh bolesti. Navíc jako bonus mají černou krev. Ale může oživit jen jednou, pokud někoho oživí a on umře, už ho znova oživit nemůže. A taky potom prý omdlévá, bere ji to energii ...

Vedle mě přistála Cara. ,,Vyhráváme Amando, je jich méně jak našich." Můj pohled samovolně sklouzl ke královně. Dokud žije ona, nebude konec, navíc vypadá jakoby chtěla brzo odcházet. Cara si všimla, kam koukám. ,,Všichni se jí bojí." Usmála jsem se. ,,Hodíš mě k ní?" Zeptala jsem se klidně. ,,Dobře." Cara ně objala a za chvíli jsem dopadla pár metrů od královny. Koukla jsem na ní. Byla o hlavu vyšší jak já. Když mě spatřila, zasmála se. ,,Ty se mi chceš postavit?" Zeptala se posměšně. ,,Mohu se o to pokusit." Řekla jsem klidně a odhadovala jsem její další kroky. ,,Jdeš na smrt." prskla po mě a já nezaujatě kývla rameny. ,,Tak ať." Rozešla jsem se pomalu k ní. ,,Tak tě alespoň oslabím co nejvíce." Nenávistně na mě po mých slovech zachrčela a vyslala na mě proud vody. Uskočila jsem a pak jsem na ní zaútočila katanou. Uhnula a odhodila mě dál od ní. To na ní z boku zaútočil Dylan, poslal vytvořené nožíky, ale vsechny je zastavila a Dylan byl odhozen vodou. Ale to už se na ní vrhaly ostatní přeměněný a vznikl tam chumel kouzel a kleteb. Katanou jsem zaútočila na upíra co mi chtěl skočit na záda. Jak jsem se tak rozhlídla kolem, na zemi byla spousta mrtvol. Ale skoro všichni kteří stály či lítaly, měli modrou stužku a ve skupinkách ničily poslední nepřátele. Usmála jsem se. Koukla jsem na královnu a zjišťuji že jí zabily. Usmála jsem se. Ulicí se roznesl jásot, jelikož jsme vyhráli. Kouř nad námi začal mizet a na nebi byly hvězdy a měsíc. Tak tři dny od novu. Takže jsme je ničily 3 dny. Právě jsem tři dny nespala. Nestihly jsme ani moc oslavovat. Nad námi prolítal vyrtulník a prášil cosi bílého. Ti co létaly letěli prozkoumat to bíle cosi, ale jen jak se to jednoho dotklo, zavřely se mu oči a on bezvládně, jak hadrová panenka spadl na zem. Ostatní hnedka slétly na zem a zavládla panika. Doběhla jsem k němu. Už u něj byla nějaká víla a další. ,,Žije, tep má normální." Koukla jsem na něj. Dýchal. A najednou mu zmizely křídla a on vypadal jinak, jako člověk? Že by protilátka? To už ale kouř sešel k nám. Nadechla jsem se vzduchu a zadržela jsem dech. Vsichni přeměnění byly na zemi, ale lidi normálně stáli a nechápali co se to děje. I lovci, denní byly v klidu a nechápaly náhlé omdlévání přemněných. Koukala jsem jak prach či co to je, prochází budovami, nic ho nezastaví. Moje dvě spolupracovnice z tábora leželi na zemi v bezvědomí. Čeká to i mě? Už mým plícím chyběl kyslík, tak jsem se nadechla. Celé mé tělo polil chlad, prostoupil mnou s lehkostí. Před očima se mi rozlila tma a ja jen vnímám pád na zem a pak ztrácím vědomí.