Všichni andělé, včetně mého bratra Raziela, rozhodující o mém osudu slavnostně povstali a nechali svého mluvčího Mikaela vyřknout ortel.
"Gabrielo, jediný anděli něžného pohlaví, sestro Raziela a poslední z rodu Feritových, slyš svůj rozsudek." Nastala dlouhá pomlka a já věděla, že to dělá proto, aby mě zastrašil a donutil se bát toho nejhoršího trestu pro anděly - zbavení nesmrtelnosti a vyhnání mezi lovce stínů jako jednoho z nich.
Nebála jsem se, protože co bylo pro ostatní trestem, pro mně bylo požehnáním. Už jsem měla dost toho zkostnatělého života s ostatními, opovrhována jenom proto, že jsem žena a tudíž jenom já dělám chyby .
Ale ta nejhorší chyba, kterou jsem za celé čtyři tisíce let udělala byla ta včerejší. Bez vědomí ostatních jsem sestoupila na Zemi a při šarvátce mi byla vstříknuta do žil kapka démoní krve. Nebyl by to až takový problém, ale jelikož jsem již téměř tisíc let nebyla dole, přestala fungovat runa čistoty a bylo snazší mě oslabit.
Z myšlenek mě vytrhl Mikaelův hlas. "Za znesvěcení a pošpinění andělského práva a zákonů nástrojů smrti jsi odsouzena k životu mezi lovci stínů do doby, než bude tvá krev bez sebemenší poskvrny."Hned jak Mikael dořekl rozsudek nastalo ticho ve kterém jsem slyšela vlastní dech.
Najednou se Razielova nebesky krásná tvář sklonila a mumlala slova obřadu pro uvedení do stínoloveckého světa. Z poutka u pasu mi vytáhl stélu a začal kreslit runy tak silné, že bolest šla cítit i okolo mé paže.
Já jsem ale nehnula ani brvou, protože kdybych jen trochu ukázala slabost, ztratila bych své postavení ale zejména svou hrdost na mou bezcitnost, kterou bylo čím dál tím těžší hrát.
Náhle všechna bolest ustoupila a až teď jsem si všimla, že má Raziel slzy v očích. Zpříma jsem se postavila a uvědomila jsem si, že mě nic netáhne k zemi. Ohromeně jsem zírala na své záda se dvěma asi deseti centimetrovými jizvami a lesklou kůží okolo nich.
S úžasem v očích jsem se podívala na Raziela a mou stélu v jeho rukou, která ztrácela svůj nebeský svit. Z mých sněhobílých hedvábných šatů se stalo černé kožené kombiné a u mých nohou se objevily všechny mé zbraně.
Rychle jsem si strčila nože do bot a k pasu, kde jsem připevnila také kotouč ze svěceného železa a vrhací kotouče. Na záda jsem si připevnila dva meče a toulec se šípy. Do ruky jsem pak vzala luk a přes portál jsem se přenesla do Central Parku.Skvělé místo pro vraždu nephilim selkiemi a jinými podsvěťany.
Začala mi padat víčka únavou a i přesto, že jsem cítila přítomnost mocných démonů, jsem nedokázala odolat pokušení. Mohla jsem jen doufat, že tu nikdo nezabloudí a nebude se mě snažit zabít nebo že mě najdou lovci stínů.
Lepší je ta druhá možnost.
