Otevřela jsem oči. Něco se dělo, ale netušila jsem co. Bylo to zvláštní.Ucítila jsem spáleninu a krev.
Došlo mi, že pokud rychle nezmizím, objeví se tu děti noci, a i kdybych měla dostatek sil abych se ubránila, dokázala bych zabít jen okolo dvaceti upírů a to je optimistický odhad.
Sedla jsem si a prohrábla si své dlouhé stříbřitě bílé vlasy. Najednou mě rozbolela hlava a všechny runy na mém těle začaly rudnout a zářit. Okamžitě mě zaplavila vlna bolesti tak silná, že jsem i přes svůj slib vykřikla tak silně, že by mě tu teď mohl najít kdokoliv.
Pomalu jsem se postavila a znovu jsem si uvědomila, že jsem i o to jediné, co mě na andělské podobě těšilo. Povzdechla jsem si a začala jsem sbírat všechny své zbraně, které mi během dopadu vypadly z poutek a rozletěly se všude kolem.
Sklonila jsem se pro svůj nejlepší meč a v okamžení jsem si uvědomila, že nejsem sama. Rychle se otočila a pohlédla do tmavě zelených očí vlkodlaka.
Věděla jsem, že kvůli dodržení dohod na mě nesmí zaútočit, ale po včerejším incidentu jsem si tím nebyla už tak jistá. Najednou se mu rozšířily zorničky a rozběhnul se opačným směrem než jsem stála.
Uvědomila jsem si, že je tu něco jiného čeho bych se měla bát. Okamžik na to mi do nosu udeřila nezaměnitelná upíří vůně.
Ani jsem se nestihla otočit a už mě za krk držela silná ruka, pod jejíž tlakem jsem nemohla cítit nic jiného než svůj pulz.
Upír zavřel oči a pomalu nasával mou vůni. Když se na mě podíval, uviděla jsem v jeho očích jiskřičky poznání. "Zdá se, že tady někdo zabloudil," prohlásil medovým hlasem a přitom mu z úst vyjely špičáky.
Už se mi chtěl zakousnout do krku, aby ukojil svou žízeň, ale všiml si té spousty zbraní co jsem měla všude v oblečení.
Rychle jsem se začala soustředit na runu mrštnosti, která se v ten okamžik rozžhavila. Runu andělské síly jsem nepotřebovala, protože síla kolovala v mých žilách už mnoho tisíciletí. Stačilo jen počkat, až se začne věnovat své večeři a poleví v ostražitosti.
Chvíle nastala, když stisk jeho rukou polevil, aby mohl vyhledat místo nejbližší krční tepně. V tom okamžiku jsem pevně uchopila svůj nejvěrnější meč a bodla jsem upíra přímo doprostřed břicha. Rychle jsem se podívala do jeho vyděšených hnědých očí těsně předtím, než se rozpadl na prach.
Zbývající upíři obklopující mýtinu se začali - pomaleji, než bylo zvykem - přibližovat.
V tom se odněkud ozval smích, který upíři rozhodně nemohli přeslechnout. Myslela jsem, že na mě co nejrychleji ale zároveň co nejtišeji zaútočí. Ale oni se rozeřvali. Nejspíš chtěli, aby je někdo našel a pověděl spolku o jejich porušení úmluvy.
Mysleli si že uteču, ale - k mé smůle - miluju výzvy, zvláště ty co se týkají boje zblízka. Zpoza zad jsem vytáhla své meče, které byly pojmenovány po mě, a proto jsem věděla že budou vždy mířit tam kam potřebuji.
První dvě děti noci mi přímo skočily na meč, ale s ostatními to bylo o trochu těžší. Protože byly čtyři, rozhodly se že každý bude používat jinou techniku. Naštěstí patřily mezi ty méně zkušené děti noci, takže je rozhodila každičká změna v mé taktice.
Už jsem je skoro všechny měla když jsem uslyšela kroky. Když jsem se podívala směrem, odkud ty zvuky šly, nemohla jsem být překvapenější. Stáli tam kluk a holka, kteří mě včera zachránili před smrtí.
Jeden z upírů si všiml kam se dívám, a když jsem byla zaměstnána jeho kamarádem, rozběhl se směrem k nim. Rychle jsem se toho upíra co se mě snažil zaměstnat zbavila jedním rychlým výpadem a vyslala jsem ze sebe silnou vzduchovou vlnu, která by měla toho kluka a holku odnést co nejdál a zachovat je přitom vcelku.
Když už byli na vlně, která je odnášela pryč, přiblížila jsem se k poslednímu upírovi zezadu a probodla jsem jej přímo do srdce.
Pak jsem utíkala a utíkala tak dlouho, dokud jsem se v noci neztratila, protože jsem musela po více než třista letech navštívit svého přítele - čaroděje.
A vzít si zpět to, co jsem si u něj nechala schovat.
