Sword Art Online - návrat

Stalo se to znovu

,,Ach- Jsem tu zase. Po tom všem, co se stalo..." řekl jsem tiše a začal se rozhlížet. Byl jsem ve městě Začátků na náměstí pod věží se zvonem, stejně jako tehdy.

Byla to tak trochu nostalgie. Usmál jsem se a podíval se do menu.
,,Tak tedy.. nejdřív statusy postavy.. co to..?" ztuhl jsem.
Data mé postavy se převedly z ALO a starého SAO zpět sem.
,,Nemožné..." zašeptal jsem a až potom mi došlo, že když jsem se přihlašoval, nechtěl po mně systém, abych vytvořil novou postavu. Usmál jsem se. Zdálo se, že tentokrát bych mohl zničit bosse prvního patra úplně sám. Šel jsem na loviště, na které jsem šel i tehdy. Tentokrát však sám. Potřeboval jsem pokud možno ještě zvýšit svoji úroveň, protože jsem tušil, že level 88 nebude dostačující na dokončení Aincradu. Za zdejší monstra však nebyla velká odměna. I tak jsem byl rád aspoň za to málo.
,,Zase jsi tady?" ozval se za mnou najednou známý hlas. Otočil jsem se. Přede mnou stál vyšší chlap s hnědými vlasy, šátkem na hlavě a zanedbaným obličejem.
,,Rád tě zase vidím, Kleine." řekl jsem a potřásl si s ním rukou. Byla to nostalgie. Sem jsem ho tehdy zavedl lovit.
,,Takže ses nakonec přihlásil. Tvoje sestra říkala, že ses moc netvářil na to, že bys do toho šel znovu." chechtal se.
,,No a co ty? Tobě se sem chtělo? Po tom všem co se stalo?" zeptal jsem se s ušklebkem.
,,No.." řekl a podrbal se na hlavě. ,,Těšil jsem se na ostatní. A vlastně i na Aincrad. Celkem mi to tu chybělo."
Přikývl jsem. Měl pravdu. Tohle místo bylo naším domovem. Žili jsme tu dva roky.
,,Tak co, chceš lovit?" zeptal jsem se.
,,Jo. Abychom mohli být v předních liniích, musíme navýšit naše levely co nejvíc. Na jakém jsi? Já na 62." řekl Klein a usmál se. Nejspíš si myslel, že nebudu o nic výš.
,,Jsem na levelu 88." řekl jsem s úsměvem.
,,Cože?!" vyhrkl Klein a zíral na mě s vykulenýma očima.
Pokrčil jsem rameny. ,,Hold z původní SAO mi hodně zbylo."
Potom jsme šli lovit.
,,Tak co, na dnešek sis neobjednal pizzu?" řekl jsem, když jsme si sedli po lovu.
,,Objednal no. Stejně jako tehdy." usmál se. ,,Na 17:30. Měl bych se odhlásit."
Uchechtl jsem se. Otočil jsem se a šel pokračovat v lovu.
,,Co to? Hoy, Kirito? To tlačítko tu není..." řekl najednou Klein.
,,Cože?" vyhrkl jsem. Moje obavy se začínaly jedna za druhou naplňovat. ,,To není možné, Sugu říkala, že Argus tentokrát vymyslel lepší zabezpečení, takže by se nic nemělo stát.."
Mávl jsem rukou dolů a přede mnou se objevilo hlavní menu. Měl pravdu. To tlačítko tam nebylo.
,,Což znamená..." řekl Klein a s hrůzou se na mě podíval.
Taktéž mi přejel mráz po zádech, když v tom se těžkými dunivými zvuky rozezněl zvon.
Ne, ne.. to nemůže být pravda. Doufal jsem, že se Sugu nepřihlásila.
V tom okamžiku nás vynucený teleport přenesl na náměstí. Rozhlédl jsem se kolem po tisících lidí, které to sem přeneslo taky. Hledal jsem mezi nimi svou sestru. A pak jsem ji uviděl, jak se prodírá davem ke mně.
,,To ne... Ne... Sugu..." zašeptal jsem.
,,O-nii-chan, co se to děje?" zeptala se.
Nevím, jak přišla na to, že jsem to já, i když jsem vypadal trochu jinak než v našem světě.
Hledal jsem očima Asunu. Věděl jsem, že je tady taky. Podíval jsem se do menu na mapu a viděl, že je na náměstí. Ale kde?
,,Co je to nad námi?" ozval se najednou někdo.
Obával jsem se nejhoršího. Ta noční můra se opakovala s až děsivými detaily. Bylo to to znamení a stvořilo to Game Mastera jako předtím.
,,To ne..." zašeptal jsem a citil, že se mě někdo dotkl. Byla to Silica. S hrůzou zírala na postavu nahoře stejně jako já.
,,Prosím o pozornost, hráči! Vítejte v mém světě! Jmenuji se Kayaba Akihiko a jsem momentálně jediná osoba, která může řídit tento svět. Určitě už jste zjistili, že v hlavním menu chybí tlačítko pro odhlášení, ale není to chyba ve hře. Opakuji, nejedná se o chybu, je to jedna z funkcí Sword Art Online. Nemůžete se sami odhlásit a nikdo z venčí vám nemůže vypnout nebo sejmout NerveGear nebo Amusphere. Pokud by se o to někdo pokusil, vysílač uvnitř NerveGearu vyšle silný elektromagnetický signál, Amusphere vyšle elektrický signál a zničí váš mozek. Zároveň už neexistuje systém oživení ve hře. Pokud vaše HP klesne na 0, NerveGear a Amusphere zničí váš mozek. Jediná možnost jak přežít a uniknout z SAO je dostat se přes dungeony a vyčistit všechna podlaží a pokud porazíte finálního bosse na patře 100, hra bude dokončena. Zároveň jsem vám dal do inventáře dárek, prosím podívejte se." řekl.
Tušil jsem, co to bude, ale i tak jsem doufal v předmět, který by mi mohl pomoct. Bylo to zrcadlo. Věděl jsem, jak funguje, takže mě tentokrát proud světla, který z něj vyšel, nezarazil. Potom jsem se do něj podíval znovu a viděl sám sebe. Povzdechl jsem si a znovu se podíval na karikaturu GM.
,,Toto je dokončení tutoriálu a oficiální spuštění hry. Přeji příjemnou zábavu, hráči." s těmito slovy se rozpustil a zmizel. 
Přemýšlel jsem, co udělat. Opustit ostatní a utéct, stejně jako předtím, nebo jít za Asunou a zbytkem party? Podíval jsem se na svoji sestřenici, která měla slzy v očích.
„Sugu, buď se Silicou. Pomůže ti. Potřebuju si něco zařídit, takže se od vás odpojím.“ řekl jsem jí, pohladil ji po hlavě a rozběhl se pryč.
Věděl jsem, jak velké je město Začátků. Bylo to po Algade největší město v celém Aincradu. I když jsem tušil, že Asuna bude spíš preferovat dům v Salemburgu. Já bych preferoval spíš 50. patro: Algade.
„Kirito-kun!“ uslyšel jsem křik. Ten hlas jsem znal. Byla to Asuna. Jakmile jsem ji uviděl, natáhl jsem ruku před sebe. Vrhla se mi do náruče.
„Kirito-kun.. jsme tu znovu, že? Jsme doma...v Aincradu... Znovu...?“ plakala.
Tušil jsem, že za tímhle je spousta nevyřčených otázek. Jak se odtud dostaneme? Kdo je finální boss?
Co s námi bude? Co když se už nevrátíme? Co bude s našimi těly? Opatrně jsem přejel po Asuniných zádech.
„Potřebuju získat co nejvíc expů. Sugu je se Silicou, půjde za zbytkem party. Viděl jsem spoustu známých tváří. Hádám, že se guildy obnoví jako ve starém SAO, nebo vlastně tomtéž SAO. Vrátíme se k RK.“ řekl jsem.
„Dobře.“ řekla Asuna a odtáhla se. Stále mě, ale držela za ruku.
„Chceš jít se mnou?“ zeptal jsem se.
„Um.“ přikývla Asuna.
Stiskl jsem její ruku a vyběhl. Jelikož byly naše levely velmi vysoké, utíkal jsem rovnou k prvnímu dungeonu. Hodlal jsem s Asuninou pomocí zničit prvního bosse a dostat se na druhé patro. Když Asuna poznala cestu, kterou jsme běželi, trochu se usmála. Otevřela okno menu a nasadila si svoje vybavení. Já jsem udělal totéž. Zrychlili jsme a vtrhli do prvního dungeonu, s cílem zničit prvního bosse a otevřít ostatním cestu do nového patra.