Sword Art Online - návrat

Guildy

Věděl jsem, že tuto informaci nesmím nikomu prozradit. Alespoň prozatím ne. Dokonce ani Asuně, i když nejspíš bude zmatená z toho, co jsem právě udělal.
Prošli jsme kolem nějaké vesničky. Viděl jsem, že ostatní už se odvážili projít teleportační bránou.
„Budeme muset založit guildu.“ řekl jsem s pohledem upřeným někam do dálky.
„Taky jsem nad tím uvažovala. Měli bychom sehnat všechny hráče bývalého SAO, kteří stejně jako my znají schopnosti bossů a mají dost skillů z minulé verze. Pak by pro nás neměl být problém čistit hru rychleji, i když jsme tehdy ztráceli spoustu lidí.“ řekla Asuna.
Rozuměl jsem jí. Tehdy.. Pár let zpátky, zemřelo v první verzi SAO víc jak dva tisíce lidí hned na začátku. Postupně jsme ztráceli další a další, až nakonec téměř nebylo dost lidí na pročišťování dungeonů, jejichž monstra byla s každým patrem silnější. Lidé odcházeli z guild a pokud bych tehdy nepřišel na to, že vůdce Rytířů Krve je ve skutečnosti Kayaba Akihiko, který měl v plánu vystoupat se svou guildou do posledního podlaží Aincradu a tam je zradit a stát se finálním bossem, možná by se nikdo z nás do rubínového paláce na vrcholu létajícího zámku nedostal. Obnovení guild předních linií byla jediná možnost, jak co nejefektivněji čistit hru.
„Asuno, kolik lidí v Rytířů Krve je ve hře?“ zeptal jsem se.
„Všichni, co přežili.“ odpověděla, když projížděla svůj seznam přátel.
Přikývl jsem. Ve hře dřív byly i jiné guildy. Později se, ale sjednotili s RK a čistili hru pod jejich záštitou. Já jsem byl jeden z mála, který se udržel jako sólista až do konce.
„Klein obnovil Furinkazan.“ řekl jsem.
Asuna přikývla. „Sněžní draci a Zlaté jablko jsou zpět také.“
Usmál jsem se. Naše situace nevypadala zas až tak bledě. Zatím. Věděl jsem, že i tak je tady, ale dost nezkušených hráčů, jako třeba moje sestra Suguha. Ne, že by nikdy nehrála VRMMO hru. Ve skutečnosti to byla právě ona, kdo mě v ALO přivedl k Asuně, ale nikdy nebojovala o svůj život mečem. Měl jsem obavy, co by se stalo, kdybych ji vzal do přední linie.
„Ale pokud jsou zpět tyto guildy, tak to znamená, že oni jsou zpět také.“ řekla tiše Asuna.
Zamračil jsem se. Věděl jsem, koho myslí. Laughting coffin. Smějící se rakev. Guilda rudých hráčů. Vrahů.
„Tím se budeme zabývat později.“ řekl jsem.
„Rozumím.“ přikývla Asuna.
„Měli bychom zjistit, kde je místnost s dalším bossem.“ řekla.
„Asuno, pokud budeme pokračovat tímhle tempem...“
„Je mi to jedno.“ zašeptala a zadívala se do dálky. „Chci se s ní setkat.“
Věděl jsem, že má na mysli Yui. Chytil jsem ji za ruku a zadíval se na naše ocelové prstýnky, které zdobily naše levé prsteníčky. Před pár lety jsme se v této hře vzali.
„Koupíme si znovu ten krásný dům u jezera.“ řekl jsem tiše.
Zadívala se na mě a vhrkly jí slzy do očí.
„Um.“ přikývla a setřela je.
Přišli jsme k dalšímu šedému sloupu, jehož vrchol se ztrácel v oblacích. Asuna vytáhla svůj rapír z pochvy. Totéž jsem udělal já s Elucidatorem. Prozatím jsem nevytahoval Dark Repulzer. Nebylo jej třeba. Otevřel jsem menu a zobrazil si mapu dungeonu. Zatím nebyl prozkoumaný, takže systémová mapa nic moc neříkala. I tak jsem měl, ale zvláštní pocit, že místnost s bossem je blízko.
Najednou mě Asuna chytila za plášť.
„Kirito-kun, tady.“ řekla.
Vytáhl jsem z kapsy teleportační krystal. Totéž udělala i Asuna. Pokývli jsme na sebe a oba se zapřeli rukou do brány k místnosti. Systém ji začal pomalu otevírat. Ostražitě jsme se začali rozhlížet kolem.
„Ráááúú!!“ ozvalo se přímo před námi.
Dveře místnosti se pomalu zavřely. Zdálo se, že můj špatný pocit byl správný. Tohle byla bezpochyby antikrystalová zóna. Před námi stála obří ohnivá kočka s pěti bary života. Šlo o bosse druhého patra. Vyděšeně jsem se podíval na Asunu. Tentokrát nám šlo vážně o život.