ShadowGirl - CZ

- 5 -

Procházím ulicemi nevím kde jsem,kdo mě sleduje,kdo všechno po mě jde.

Panikařím, brečím, nevím kde jsem, chci domů

,,Fajn... Musím zachovat klid."

-Začne mi vibrovat mobil-

Podívám se na něj: Neznámé číslo

,, Mám to zvednout?"
,, Možná to jsou rodiče."
,,Ale co když to je policie a pak mě díky tomu telefonu najdou?"

Hryžu si prsty jsem nervózní

Nakonec to zvednu

,,H-h-halo...?"

?-,,Zdravím vás slečno NorthDust."

,,Kdo jste a co po mě chcete?"

,,Mé jméno je Nick Fury a ....."

Típla jsem hovor

,,S.H.I.E.L.D" vydechla jsem

,,Jde po mě S.H.I.E.L.D..."

,,Fajn... Teď je opravdu čas panikařit"

Fajn nesmí mě najít.Vypnout mobil, zakrýt tvář, nová identita...

,,Nádech, výdech..."

Jo asi si teď říkáte jakto že znám S.H.I.E.L.D no jednou jsem se omylem nabourala do jejích systému...no a dál asi říkat nemusim....

,,Světlo..."

Konečně jsem se dostala z toho nekonečného bludiště ulic.
Jsem na okraji Galaxy town kde se rozéhlá středně velký les.

,,Jediná moje šance..."vyčerpaně zašeptám

Rozeběhnu se do lesa běžím jak jen můžu.

Zakopnu. Padám k zemi. Zasáhla mě neuvěřitelná bolest. Dívám se na svůj kotník. Je vyvrtnutý. Začínám vyšilovat.

Proletí kolem mě šíp,zasekne se v stromě přede mnou.

Rozhlížím se kolem sebe,zahlédnu toho... jak že se jmenuje Hawkey?
Ale jestli tu je Hawkey znáména to že... Avengers...jdou po mě avengers..
Jak mě tak rychle našly?

Znovu vedle mě se zarází šíp do stromu.Slyším nadávání. Už nic víc neřeším.
Vstávám,kulhám ale pořád běžím dál.

Slyším hlasy.Najednou mi ale vítr pošeptá ať se skrčím.Skrčím se, vidím jak mi nad hlavou profičel kapitánův šťít. Zvedám se, zase mi vítr šeptá ať skočím, skáču. Naskočila jsem na Thorovo kladivo.Skáču na zem. Najednou mě nebolí dopady, koukám se na svůj kotník,je najednou obalený v nějaké rostlině. Najednou mi zase vítr pošeptá ať uhnu na levou stranu.Nestihnu dost rychle uskočit.Škrtne mi  kus šípu do pravé ruky. Trochu zapištím a rozbrečím se ještě víc.

Slyším hlasy, nedokážu rozpoznat jestli jsou blízko nebo moc daleko ,jestli se přibližují nebo oddalují...

Slyším trochu divný výstřel ale pořád výstřel.

Dívám se před sebe vidím jak se tam mezi dvěma stromi udělala pavučina.

Tentokrát mi potůček, který se celou dobu vedle mě táhne pošeptal ať udělám rychlý pohyb rukou , od boku na tu pavučinu.
Udělala jsem to co po mě chtěl potůček.
Vystřelilo to vodní pramen a tím pádem to udělalo v té pavučině dostatečnou díru abych proběhla.

Pořád běžím, už nemám ale tolik síly...

Slyším další divný vystřlel...
Podívám se před sebe , vidím jak něco rozseknulo strom, který se začal skácet přede mnou na zem.

Zastavím se před ním snažím se na něho vylézt ale je moc široký.

Otočím se vidím jak všichni avengers si to ke mě ládujou.

Začnu cítit pod nohama menší zemětřesení.
Najednou mě kus kamene, který se mi objevil pod nohama odhodí přes kmen stromu. Dopadnu na nohy, zvedám se a dál běžím.

Slyším:
?-To jak doprdele?!

?-Musí ovládat živly

?-Hej,lidi víte co já si nachvíly sednu už fakt nemůžu. Řekne někdo totálně na sračky (udýchaně)

?-Vstávej herko lejná!

?-Nebylo by dobré zavolat pietra a wandu? Už fakt mě to nebaví... Řekl ňáký dívčí hlas

?-Spíš už nemůžeš ne? Řekl někdo posměvačně

?-Ta holka má energie...By mi mohla trochu půjčit.Hele vlastně ještě jsem jí nedal přezdívku.

?-Ticho Peter   (Pítre xd)

Najednou mě vítr  nedokázal dostatečně varovat a tak jsem schytala dávku pavučin.

Obmotaná pavučinami padám k zemi.

Ležím zádami na zemi
Slyším kroky a hlasy
Začínám čím dál tím víc panikařit.

Nevím co se začlo dít ale začli mě najednou strašně pálet ruce.

Najednou jsem pocítila že pavučiny začínají tát.

Začala jsem pištět, hořely mi ruce.

Jako teď si říkáte a proč jako pištíš?
Prostě oni mi fakt hořely ruce prostě...Fucckkkkkkkkkkkkkk....

Zvedla jsem se a začla jsem se všelijak točit,hasit, křičet, pištět ,nakonec to dopadlo tak že jsem se rozběhla a po hlavě jsem skočila do toho potůčku.
Ruce už tak nehořeli ale ještě trochu svítily.

Když jsem se vzpamatovala, všimla jsem si že mě všichni avengers obklíčili. Byla jsem v pasti. Všichni ti co neměli zbraně drželi pistole s uspápacími šipkami a mířili na mě.

Musela jsem vypadat hrozně.
Holka totálně promočená, všude kde to šlo od krve, totálně bez hlasivek,ubrečená, roztrhané oblečení a nakonec jako třešnička na dort svítící ruce...Hrůza...

Pořád jsem se dokola své osy otáčela a snažila se najít ňakou díru  nebo rouru kde bych se prostě mohla schovat. Nic...Nic ...Jsem ztracená...

Začla na mě mluvit ta holka s zrzavými vlasy:

,,Neboj nechceme ti ublížit.Chceme ti pomoci, nic jiného"

A pomalu se všichni ke mě přibližovali.

,,Prosím nepřibližuj te se nechcu nikomu ublížit."řekla jsem střesoucím se hlasem

Všichni už byly skoro metr ode mě.

Sedla jsem si do toho potůčku a přitáhla jsem si nohy k bradě.
Začala jsem brečet.

Ano... Teď si říkáte ty vole vždyť před chvílí jsi byla silná osobnost a teď tu sedíš v potoce a brečíš jak kdyby ti někdo sežral čokošku.Ano ani já sama se nepoznávám. Je toho prostě teď na mě toho moc.

Když se mě skoro už dotkla ta zrzavá žena, tak jí voda pod kterou jsem seděla málem usekla ruku. Nevím jak ale prostě jsem seděla a ta voda najednou podemnou vystřelila a zmrazila se na led a udělala tak takovou menší zábranu.

Byla jsem v šoku.
Otáčela jsem se snažila se najít vysvětlení kdo by to mohl udělat ale než jsem stačila cokoliv udělat někdo mě do krku střelil uspávací šipkou...