Bolest a Radost

20.kapitola

Ráno jsem nakrmila Elishu a šla připravit snídani.  "Dnes jsou slavnosti, musíme tam jít" vyhrkl na mě horlivě Nikolas a objal mě.
"Musíme"? Zakroutila jsem očima, protože na slavnosti a různé oslavy já nikdy nebyla.   "Ano, přeci by jsi to nepropásla, půjdeš semnou na nějakou horskou dráhu uvidíš, nebo se snad bojíš?"
Nepřiznala bych se, že se bojím, protože na takových slavnostech opravdu bývají obrovské horské dráhy, které měl Nik rád, ale mě jen pomyšlení na to, že bych se řítila ze strmého kopce nedělalo vůbec dobře. " Ne, jistě že se nebojím Niku".
Zkoušela jsem dělat vážnou abych neměla vidět strach v očích, bohužel i když jsme spolu byli jen půl roku, měl mě přečtenou skrz na skrz.
"Ale ano, ty máš strach" zasmál se pro sebe.   "Nemám! A nech mě".  Raději jsem dala řeč na jiné téma.  "Elisha půjde s námi"?    "Ne, to ne je tam toho spousty a se psem se skoro nikam nesmí".
Elisha za tu dobu docela vyrostla, ale že by byla nějaký obr, to fakt ne.
"Dobře, ale pustíme ji alespoň na zahradu".
"Jo neboj" odsekl mi.

V ložnici jsem se převlékala do jemně levandulových volných šatů a vymýšlela plán co udělat abych s ním nemusela na tu horskou zrůdu.
"Ježíš Any, už pojď, jsi tam aspoň tak půl hodiny" ozval se jeho hlas z chodby.  "No jo furt! Už jdu".

Pomalu jsme procházeli k slavnostem a už z dálky jsem slyšela hrát hudbu a hlasitě mluvící lidi. Jediné na čem moje oči doslova začali viset byla obrovská dráha na které lidi ječeli zděšením a když vyšli ven chtělo se jim zvracet. Okamžitě jsem Nika vzala za ruku a táhla ho ke stánku s jídlem.
"Ne, počkej, půjdeme tímhle směrem" a ukázal k dráze, odmala jsem se jich bála.  "No, ale já mám hroznou žízeň a hlad, tak půjdeme tamhle" řekla jsem zděšeně.
Podezíravě se na mě podíval. "Ale An, já se neptal jestli tam chceš nebo ne".
Vyděšeně jsem se ho projela pohledem a šla k stánku.  "Jak myslíš Any, řekla jsi si o to".
Nechápavě jsem se na něj obrátila, ale to už se rozběhl s nataženýma rukama ke mně. Otocila jsem se a začala utíkat taky, ale trhl semnou a přehodil si mě přes rameno a ještě se přiblbě smál.  "Ale, ihned mě pust! Nebo zavolám rodičům a ty si pro mě přijedou"! Zařvala jsem z plných plic.
"Ale prosimte, ty jsou někde v Holandsku" ušklíbl se.  "Nikolasi, pusť mě na tohle já nejdu!" Nikolas na mě, ale vůbec nereagoval.

Došel ke stánku kde se kupovali lístky na dráhu a říká "Prosil bych dva lístky na smrtící dráhu" a začal se smát.
"To snad nemyslis vážně Niku" Prodavač mu podal dva lístky, mě si snad ani nevšiml.
Nik mě posadil do jednoho vagonku na sedadlo a přisedl si ke mně.
"Zakřičím tu, že si mě unesl a pojedu domu"!    "Nepojedeš, a teď se drž princezno, bude to kapku drncat" koukl se na mě a zkoušel zadržovat smích.
Dráha se pomalu začínala rozjíždět a já cítila žaludek až v krku, už jsme byli na vrchu, myslela jsem si že se to na mé štěstí zaseklo a nepojedeme, ale ne.
Najednou se to rozjelo rychlostí blesku, Nikolas se ohromně smál a já jen seděla jako přikovaná k sedačce celou jízdu.

Konečně byl konec jízdy a vystupovali jsme.  "Nebylo to tak hrozný ne?" podíval se na mě a viděl že jsem celá zelená.  "Možná tak pro tebe, ale já už tam rozhodně v životě nevkročím, už nikdy".   "Já tě, ale zase přinutím, to snad víš". Koukl se na mě uklidněným výrazem, věděl že jsem jenom jeho.

Vždycky měl pravdu, nikdy bych mu nic neodmítla, jemu ne. Vždycky chtěl vyhrát, vždycky dostal co chtěl, protože věděl jak toho dosáhnout a to na něm miluji.

--------------------
20 kapitola, všem děkuji za všechno za každé přečtení❤️