Klišé jak dvě polena

18⇒Let's go to the cabinet

Taehyung se cítil být znovu na dně. Po tom, co Yoongi přes celou třídu řekl, se cítil být milován, ale vyvrátil mu to chlapcův útěk ze třídy.

Bylo už dávno po skončení vyučování, ale hnědovkásek stále hledal druhého chlapce. Jedním z posledních míst, kam by mohl jít, byl Yoongiho domov.

Taehyung si zoufale prohrábl vlasy a z posledních sil zazvonil na zvonek Yoongiho domu.

Yoongi se opravdu nacházel u sebe doma. Konkrétně ve své milované posteli obklopen tunou polštářů a posmrkaných kapesníků.

Bylo to ponižující. Všechno to bylo ponižující. To, jak mluvil před celou třídou, to jak učitelka nahlas četla jeho slabomyslně napsanou klišé zprávu... zkrátka opravdu všechno. Neměl na nic náladu, nechtěl nic dělat.
A už vůbec ne otevírat nějakému pošukovi, co právě zazvonil na jeho zvonek. Ať si zvoní klidně do aleluja. On se nikam nehne.

„Že já se na to nevykašlu,"

ozval se mladší z nich,

„jestli tam jsi, tak máš přijít do kabinetu tý fůrie. A když jsi to tak nemyslel, neměl jsi vůbec nic říkat. Mohl jsem se v klidu utápět v depkách."

S těmito slovy si to namířil zpět do školy.

Černovlásek chvíli přemýšlel. Proč by je sakra chtěla do kabinetu? Snad, aby se omluvila? Heh, ne, to je hloupost...
Jaký jiný k tomu může mít důvod?

Jeho mozkové závity šrotovaly na plné obrátky, avšak žádného rozumného závěru se nedobral. Možná to bylo tím, že se jeho mozek hlouběji zabýval trošku něčím jiným než touto otázkou, ale to už se smířil s tím, že pokud do toho kabinetu nepůjde, tak se pravý důvod nikdy nedozví.

Neochotně tedy opustil svou milovanou postel a během několika mála minut si to již kráčel zpět do školy vstříc odpovědím na nezodpovězené otázky a chladnému pohledu usměvavého hnědovláska, který jeho vinou své koutky úst za celý den nahoru nezvedl.

Taehyung mezitím musel trpět kázání o tom, že nemá mít telefon v hodině, a dostával salvu otázek, na které ani neznal odpověď.

„Tak znovu... Kde. Je. Min. Yoongi?"

zeptala se ho učitelka a on ze sebe namísto odpovědi vydal vzlyk.

Chlapec, o kterém právě byla řeč, zrovna vešel do kabinetu.

„Pardon, omlouvám se, že jdu pozdě."

To bylo první, co ze sebe vymámil, když spatřil přísný pohled učitelky biologie, pokorně se uklonil a koutkem oka se podíval na posmrkávajícího Taehyunga, rudého jako rajče. Co mu proboha všechno řekla?

„Posaď se,"

kývne učitelka k židli vedle Taehyunga.

Yoongi - pokud to bylo vůbec možné - ještě více sklopil hlavu a opravdu se jal jít posadit na určenou židli. Kolena k sobě, dlaně v klíně a vyplašené štěně je na světě. Jak ponižující. Opět.