Odpustíš mi? Odpustím. (YAOI)

8. Bazén

Rozeběhl jsem se potom, co uhodil Kikiho a strhl ho dolu. Dával jsem mu jednu ránu za druhou, dokud mě neodtáhli. ,,Nesahejte na něj!" Křičím stále jedno a to samé. ,,Drž už KURVA HUBU! Zbavte se ho, potřebujeme jen jeho." Kiki! Nesmí mu nic udělat. Nesmí! Kroutil jsem se a doufal, že jim z toho sevření uteču, ale marně. ,,Omračte ho." Co? Ne! Nemůžou! Musím za Kikim! Musím mu pomoc! Přistoupil ke mě další a vrazil mi jednu. ,,Za to jak si mě předtím flákl..." Pánové! Jedeme! Šéfe, máme ho..." Pustili mě na zem a já se snažil trochu doplazit ke Kikimu. Smáli se mi, mojí snaze. Kopali do mě, když jsem se mu snažil pomoc. ,,Ty pořád nemáš dost?" Jeden z nich mě kopnul silně do hrudi. Kašel se dostavil okamžitě. ,,Ten kašel se mi líbí. Zkuste ho někdo dusit, třebas to bude lepší. Hlavně, bude sranda." Ne. Prosím ne. ,,Kdo jsi?" Slyším jak panikaří. ,,Dovolil VÁM snad někdo, ublížit nebo unést mého synovce? Dej mi ten telefon." Synovce? ,,Přeji krásný den, jen se neboj. Já tě za chvíli najdu a uvidíme, kdo se bude smát naposledy. Tady máš a být tebou, zmizím, než se tu objeví policie." Už slyším jen, jak utíkají a cítím, jak mě někdo zvedá. ,,Neboj, už to bude dobré. "

Moje hlava. Jakoby jsem v ní měl střep. Otevřel jsem oči a hned mě oslepilo světlo. ,,Pitomý Slunce! Zhasni!" Uslyšel jsem smích. Ten znám. ,,Teto! Jak tě teď rád vid- Počkat...Co se stalo!? Kde to jsem? Kde jsou ti zmetci?!..Kde je Yoru?!" Hned jsem ucítil ruku na rameni. ,,Nekřič tolik Aki. Nemusí tě slyšet celý dům. Neboj se. Už jste oba v bezpečí. Nic vážného se nestalo. Tedy aspoň tobě ne." Mě ne? ,,Kde je Yoru?" ,,Na levo od schodů, třetí pokoj v prava." Okamžitě jsem běžel tam, kam mě teta nanavigovala. Vtrhl jsem do pokoje a uviděl ho tam. Obvazy po rukách, na hlavě a na krku. ,,Yoru?" Neslyšel mě. Stoupl jsem si k němu a poklepal mu na záda. Lehce nadskočil, ale usmál se. ,,Jsi vzhůru. Trvalo ti to dlouho Kiki." ,, Proč ti tohle udělali?" Ukázal jsem na obvaz, spíš na něho celého. ,,Tohle? Nic vážného. Jen pár škrábanců. Hlavně, že jsi v pořádku ty, i když jsem ti nedokázal pomoc. Promiň mi to." Nic vážného? ,,Tomuhle ty říkáš, že to není nic vážného?! Já nemám ani škrábnutí, ale koukni se na sebe! V tuhle chvíli jsi prioritní ty! Ne já! Proč se doháje omlouváš!!... Bez tebe...bych byl v prdeli. A tam jsem tě přesně chvíli před tím poslal... Proč jsi se vrátil? Co jsi tam doháje dělal? Proč tu stále seš! Měl si odjet! Já bych tam aspoň zůstat! Já...já.. Mám o tebe kurva strach!" Nemůžu už ani mluvit. Nesnáším, když musím projevovat jakoukoliv emoci. Obzvlášť nesnaším smutek nebo pláč. Vždycky jsem nadával, když brácha bulel. Prokazuje se tím nehorázná slabost.

Je vidět, jak bojuje sám se sebou. Neví, co říct nebo udělat. Přemáhá se, aby nebrečel. Viděl jsem ho jen jednou brečet, když jim umřel kocourek Taddy. ,,Kiki..." Přešel jsem k němu blíž a objal ho. Nijak neprotestoval. Naopak. Oplatil mi to. Cítil jsem, jak mám najednou mokré rameno od jeho slz.  ,,Ššššš, je to v pořádku." Stisk ještě víc zesílil. Za mnou byla postel, tak jsem si opatrně sedl. Já nevím, jak uklidňovat lidi. Nikdy mi to nešlo. Ale...jedna věc by šla. Broukal jsem melodii, co jsem slyšel od Ruiho, když jsem měl náladu pod psa. Pomalu se začal uklidňovat a po chvíli už byl slyšel jeho pravidelný dech. Přikryl jsem jej tedy dekou poblíž a přehodil ji přes něj. ,,Musíš být vyřízený." Opustím tedy potichu pokoj, aby jsem ho nevzbudil. ,,Mohu si s tebou promluvil Yoru?" Akiho teta. ,,Ano madam." Hned mě bouchla do hlavy. ,,Říkej mi jménem. Když mi řekneš madam, přijdu si stará." Okamžitě napravím svou chybu a následují ji do obýváku. ,,Nemusíš odpovídat pokud nechceš, ale byla bych ráda. Rodiče ani Aki neví, co ti je, že? Ví to jen ten..Rui, je to pravda?" Pouze pokývám. ,,Proto jsi utekl od rodiny?" Opět pokývám. ,,Měl by jsi to říct Akimu a ty prášky, co bereš, ti nebudou pomáhat, spíš vůbec, je to jen placebo . Kdyby jsi mu to řekl, mohl by ti pomáhat, když se ti to zas stane." Já nevím, už tolik let to ví jen Rui. On pomohl kdykoli. ,,Ayako, já nevím, když mu to řeknu, mohl by se bát a to já nechci." ,,Pokud by jsi potřeboval pomoc, tady je moje číslo. Ta léčba, co ti dělají v nemocnici, není pro tebe účinná. Zavolej mi, znám pár věcí, co by to mohlo oddálit, aspoň. Jsem si jistá, že to Akimu zvládneš říct." Koukám na ni jak na zjevení boží. ,,Děkuji!" Skočím ji kolem krku a děkuji. Moc času mi už nedávají. ,,Jo zvládnu, prostě k němu přijdu a s duhou, která se mi vytvoří nad hlavou řeknu, že mám nějakou neznámou nemoc plic a jsem buzerant. Jeeej!" I Ayaka se se mnou smála. ,,Až budeš mít prostě odvahu, řekni to Akimu." Pohladila mě po hlavě a koukla za mě. ,,No koukejme, Šípková růženka se probudila. Dojdu pro ti udělat čaj. Posaď se."